Norbert Schmidt: Auschwitz

27. leden 2020

Auschwitz jsem poprvé navštívil před něco víc jak dvaceti lety. S Dariou a Petrem jsme procházeli rozlehlostí Auschwitz II – Birkenau a nedokázali pojmout ten les betonových sloupů a polorozpadlých komínů, jež zbyly z koňských stájí, do kterých nacisté nacpali tisíce lidí.

Ten pohled na hrůzné konceptuální dílo, ten obnažený prostor prázdna nám vyrazil dech. Až do druhého dne jsme pak na sebe nepromluvili ani slovo.

Čtěte také

Teď tudy procházím znovu. Proč jsem do Auschwitz zase přijel?

Na Auschwitz jsem narážel během posledních let čím dál častěji. S Auschwitz jsem se setkával v knihách o dějinách, o paměti, o jazyce, o umění; v knihách, které si kladly otázky, jak psát poezii, jak stavět památníky, jak malovat obrazy, jak ještě rozvíjet smysluplnou teologii, jak vůbec přemýšlet o člověku … Po Auschwitz.

O příběhu Petra Ginze a dalších nadaných terezínských dětí, jejichž životy vyhasly v Auschwitz, jsem se dozvěděl ze skvělého divadla pražské Přírodní školy. Auschwitz potkáte v Berlíně, v New Yorku, v Římě i v Jeruzalémě. Je všude, když jste jen trochu pozorní a ztišíte se.

Čtěte také

V Erfurtu mě nedávno zmrazila expozice továrny Topf & Söhne, kde za války normální spořádaní občané vyráběli spalovací pece do nacistických krematorií a přímo do Auschwitz vedení firmy posílalo dopisy s ujištěním, že „pro vás budeme vždy rádi pracovat“.

Rukou se dotýkám kůry bříz. Prsty mi propadají do spár pečlivě poskládaných režných cihel několika dochovaných budov. Hladím vystouplé oblázky na betonových stožárech pro ostnaté dráty, které počasí obrousilo do teskných soch. Ještě tu a tam visí originální výstražné cedule: Hochspannung. Lebensgefahr. – Vysoké napětí. Nebezpečí ztráty života.

Ano, tady se vraždilo v německém jazyce. A kdo touto řečí mluví, tak dříve nebo později pocítí mrazivou tíhu. Při procházení odlehlými kouty tábora, jeho březovými háji, tohoto největšího popraviště a zároveň hřbitova na světě, se mě zmocňuje pocit nezměrné ztráty, nezaplnitelné mezery, vědomí nepředstavitelnosti, neuchopitelnosti, nevyslovitelnosti, tíhy jakási metafyzické viny, matný obraz něčeho, co přesahuje všechny naše smyslové a rozumové kapacity.

Čtěte také

Odhady počtu povražděných od léta 1914 až do jara 1945 se v Evropě pohybuje mezi 75 až 100 miliony lidí oběšených, postřílených, otrávených, zplynovaných, vyhladovělých, vojenskou technikou rozdrcených či jen tak zaživa pohřbených. Pozdním vrcholem této brutality a oprávněným symbolem nejtemnější propasti, která zeje v člověku, je právě Auschwitz. Jen na tomto jediném místě přišlo o život přes jeden milion sto tisíc lidí.

Během posledních let se výrazně prohloubilo poznání postupujícího nacistického šílenství. Zjednodušeně řečeno, dříve se vycházelo z představy, že vyvražďování Židů a dalších nepřátel vymyslelo ve Wannsee pár bestiálních zločinců, kteří manipulací a strachem k nelidskému jednání donutili ostatní.

Ano, na počátku je vždy konkrétní jednotlivec, ale dnes také už víme, že cesta k plynovým komorám Auschwitz byla delší a spletitější. Holocaust měl svůj vývoj, své historické vzory, svou vnitřní skupinovou dynamiku, kdy podřízení často sami předjímali rozkazy svých velitelů, kdy se stále efektivnějšími metodami vraždění přicházeli i „normální“ lidé zdola.

Čtěte také

Přinejmenším od roku 2007, kdy bylo objeveno fotografické album pohlavárů, „doktorů“ a dozorců z Auschwitz, jak se veselí s harmonikou a několika ženami na rekreační chatě, vidíme i do tváří pachatelů. A nejsou to pokřivené tváře lidských zrůd, bezskrupulózních zločinců, jak bychom si asi všichni přáli.

Nemůžeme si bohužel oddechnout, že přece nejsme jako oni, že něco takového dnes už nehrozí. Jeden z vězňů Auschwitz Primo Levi ve svých pamětech napsal: „Co se jednou stalo, může se vždy zopakovat.“ I proto je životně důležité se do Auschwitz vracet.

Dnes před sedmdesáti pěti lety byl tento koncentrační a vyhlazovací tábor v mrazivém bezčasí odpoledních hodin osvobozen.

autor: Norbert Schmidt
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.