Norbert Schmidt: Tváří v tvář baroku

Poslední věci člověka, kult zemřelého a úvahy o nesmrtelnosti se setkávaly tváří v tvář se světem umění. Pohled na tuto epochu evropských dějin dodnes formují drastická vyobrazení utrpení a vášně, života a umírání, monumentální plátna i intimní portréty lásky k bližnímu.“ Tato slova Mariuse Winzelera uvozují nejpodivnější sál nové expozice Starých mistrů Národní galerie ve Schwarzenberském paláci na Pražském hradě.

Tváří v tvář, expozice Starých mistrů Národní galerie ve Schwarzenberském paláci na Pražském hradě|foto: Eva Vopátková

Důležitou informaci, že vstupujeme do prostoru bývalé barokní kaple, ale většina návštěvníků asi napoprvé mine, protože pohled v přítmí poutají portréty ve zlatých rámech, které visí na protilehlé stěně. Pohled vzápětí sklouzne na překážku uprostřed místnosti.

V dalším okamžiku člověku dojde, že tu před ním leží ve vodorovné poloze mohutný naddimenzovaný korpus ukřižovaného. Vidíme jeho roztažené, křečí sevřené ruce a zvrácenou hlavu. Jako bychom se ocitli u nehody, jako bychom se stali svědky zločinu. Zločin v galerii! A když ne zločin, tak minimálně provokace, jezuitské kejkle. Ten Ukřižovaný sem nepatří nebo rozhodně ne takto, proběhne leckomu hlavou.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Bauhaus a Goethe

A opravdu: třímetrový Kristus od Matyáše Bernarda Brauna pochází z letního refektáře kláštera cisterciáků v Plasech. A ve staroslavném pražském paláci vyhroceněji než všechny ostatní „sbírkové předměty“ evokuje pozici díla, které vypadlo ze svého původního prostředí a domáhá se nových vztahů a nového domova.

Pohled směřuje přes expresivní detaily prstů a dlaně s vraženým hřebem dál k napjatým žílám, představivost tuší pukající srdce. Jak postupujeme podél jeho těla, tak se barokní sochařská virtuozita mění v obraz krajiny. Vzedmutý hrudní koš a propadlé břicho se klenou jak pahorkatina Vysočiny. Vlasy a trnová koruna připomínají neprostupnou houštinu. Otevřená ústa evokují propast. Bílá rouška se vzdouvá jak vlny moře, které se tříští o skaliska. Nohy tu leží jak pahýly právě podťatých a na lýko osekaných kmenů. Marně hledáme ránu po Longinově kopí. Dýchá ještě Kristus? Bolestivé vztyčení kříže, které přivodí jeho smrt, ho asi teprve čeká… Ne! Kristus tu na zemi leží sejmutý ze své Golgoty jako ztuhlé liturgické gesto Velkého Pátku.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Hora smutku

Když tělo obejdeme, dostáváme se do blízkosti rozmanitých portrétů. Slečna nahoře vypadá zamilovaně. Mladík pod ní zase nesnesitelně arogantně. Chlapík o kousek dál jako by zrovna sestoupil z podia antického divadla. Další tvář patří kurtizáně, jednu bradavku ještě nestačila schovat. Opodál visí melancholický šlechtic, že by zákazník? Do očí se nám dívá sebevědomý malíř. A kdo je ten stařec vedle? Obchodník s uměním, handlíř s posvátnem nebo soudce? Sympatickou nejistotu vyzařuje dvojice manželů. Visí tu Brandl vedle Bourdona, Kupecký vedle Tiepola.   

To, že jsme se dostali na konec místnosti, ale neznamená, že jsme na konci cesty. Krista konečně vidíme zepředu. V prodloužené ose jeho těla až teď objevujeme ještě jedno dílo u vstupních dveří, kterého jsme si zatím nevšimli. Slavný Brandlův Simeon s malým Ježíškem v náručí rozeznívá v paměti verše kantika poslední modlitby dne: „Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu.“ Kruh se uzavírá.

Stará palácová kaple je naplněná exaltovaným napětím. Stojíme na konci, před námi leží popravené zmučené tělo dospělého muže a za ním se nachází v podobné poloze novorozeně v rukou starce. Čas je tu kondenzovaný do jednoho pohledu. Portréty dávno zesnulých tu visí tváří v tvář Mrtvému, který první podle starého příběhu překonal smrt. Braunův Ukřižovaný a celá „barokní“ instalace uvádějí diváka do pohybu. Ačkoli stojíme v bývalém sakrálním prostoru, není tu žádného místa ke spočinutí.