Norbert Schmidt: Hora smutku

A přitom zdejší Jihomoravané celá staletí až do roku 1945 většinou mluvili německy.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Mezi nebem a zemí

Teprve když jsem vylezl na kopec, který leží na rakouské straně naproti Mikulovu – vzdálený jen několik set metrů od státní hranice, dolehlo na mě s veškerou tíží vše, co to znamená. Několik hodin jsem se toulal po jeho rozsochatém vrcholku a znovu a znovu se vracel na lavičku, kterou sem věnovala paní Hilda. Napsala na ni svůj veršovaný pozdrav Mikulovu, tedy Nikolsburgu, „kolébce radostí i bolestí“.

Nahoře na vrcholku kopce stojí betonový sedmimetrový kříž z roku 1963 – Südmährenkreuz, pod ním travertinový oltář, okolo několik vlajkových stožárů a další a další lavičky a pomníčky s výčtem německých jmen měst a vesnic. A čísla. V Nikolsburgu žilo před válkou 7859 Němců, v celém okrese Nikolsburg 63511 Němců, 7741 Čechů a 6666 ostatních. Tak to vytesali do kamene.

Ze Südmährenkreuzu je pohled na Nikolsburg a celou Pálavu nejkrásnější, nejromantičtější, nejmalebnější – jak chcete. A zároveň nejtesknější. Panorama je to sevřené, Pálavské vrchy stojí v kompozičně dokonalé sestavě, že vše na malé ploše přehlédnete až dozadu k Děvičkám. V popředí ve večerním slunci se tyčil mohutný dietrichsteinský zámek nad drobotinou města, které dějiny několikrát znásilnily.

Čtěte také

Eurotrialog, festival nepopulární hudby v Mikulově

A ještě nad tím vším bělostné kaple Svatého kopečku. Rodné město těch, kteří sem každoročně putovali, hrdě zářilo jako ten nejdokonalejší možný obraz. Němečtí Jihomoravané, kteří tady na kopci vysluhovali mše, vyvěšovali vlajky a zapalovali vysoké hranice, poslouchali projevy či v tichu prodlévali ve vlastních vzpomínkách a představách, tu měli svůj ztracený střed světa po 40 let na dohled.

Ale vstoupit až k němu nesměli. Domov se proměnil v obraz domova. Ještě dnes lehce poznáte, kudy probíhaly ostnaté dráty. Končí tam řady drobných větrolamů, stromořadí a křovinami porostlé meze. Pestrý koberec malých rakouských políček – které tak jemně opisují topografii – na čáře naráží do zcelených, násilím sjednocených luk a polí někdejšího komunistického Mordoru.

Dějiny se na této hoře smutku vyprávějí jinak: „15. prosince 1918 – 8. října 1938 česká okupace – od 29. dubna 1945 novodobá česká okupace a počátek vyhánění.“ Vyprávění vtesané do pomníků je to selektivní, stejně jako bylo selektivní i to vyprávění české. Chybí zmínka o krutostech nacismu, chybí i údaj, že v polovině 19. století tvořili přes 40 procent obyvatel Nikolsburgu Židé, a ještě předtím křesťanští blouznivci z celé Evropy.

Dívčí hrad - Pálava

Vítězí zpětná identitární konstrukce a rekonstrukce, vítězí vykreslování ideálu skrze střípky vzpomínek a příběhů… a skrze zapomínání širších souvislostí. Každé zaostření je zároveň i ochuzením. Vše emocionálně umocňuje reálná krása nedostupného snového obrazu, který jediný zbyl. Obrazu, který se stal i projekčním plátnem. Patří Nikolsburg jako pestrá, národnostně bohatá křižovatka různých tradic už nenávratně minulosti?

Z Hildiny veršovánky vepsané do tabulky na opěradle, která mě tlačí do zad, ale nečiší žádné ideologické blouznění. Spíš tu vnímám do prázdna neobsazených laviček přetavený žal a snad i jisté vnitřní smíření a vyrovnanost: „Wohl weiß ich, daß sich viel verändert hat. – Dobře vím, že se mnohé změnilo.“ V kříži na hoře smutku jistě mnozí spatřovali ochranné (a zároveň bojovné) znamení vztyčené proti bezbožné diktatuře, znamení, které je zdaleka nepřehlédnutelné. Pro mě tu dnes ale betonový kříž ční především jako hromosvod romantiky, sentimentu a neodpuštění, bolesti a hořkosti, potlačených výčitek svědomí i zkušenosti do nebe volajícího bezpráví.