Norbert Schmidt: Bauhaus a Goethe

A tak jsem se rozhodl, že se musím podívat na slavnou prosklenou skříňku, kde Mistr ve své pracovně uchovával manuskript druhého dílu. Čekal mě však jeden z největších prostorových aha-zážitků posledních let! On si totiž pan dvorní rada ten svůj dům ve Výmaru na náměstí Frauenplan razantně upravil. Prý podle své nejnovější „římské“ zkušenosti.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Hora smutku

Johann Wolfgang Goethe vestavěl do původního barokního domu nejprve pozvolné schodiště, které dodnes vede hosty čtyřikrát zahnutou volně stoupající promenádou podél promyšleného výběru soch a obrazů do společenského srdce domu. Nad dvorek mezi uliční a zahradní trakt vetknul zastřešený most – klenutou halu, kam umístil vybrané odlitky antických soch a busty nejvěrnějších přátel Schillera a Herdera, kteří zemřeli třicet let před ním.

Stěny a klenbu vyzdobil antickými výjevy a dekory po vzoru Herculanea a Pompejí. Podélná osa domu, na které se souběžně s fasádou do náměstí řadí společenské salonky, tak dostala příčné protnutí, které obyvatele i jejich různorodé hosty směrovalo přímo do středu romantické zahrady.

Všechny místnosti určené pro společnost jsou bohatě a různorodě vybavené. Každému prostoru Goethe přiřadil jasný význam a obsah, kterému odpovídá rozdílná výzdoba i barevnost. Žlutý pokoj, do kterého vstupujeme ze schodišťové promenády, sloužil jako přijímací sál. Vlevo vcházíme do salónku Junony s antickým torzem hlavy bohyně v nadživotní velikosti. Vstup vpravo nás zavede až do Velkého pokoje sbírek, které na konci klasikova života čítaly dohromady na dvacet šest tisíc položek.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Mezi nebem a zemí

Nejpozději tady vám dojde, že často zmiňovaný učebnicový rozdíl obou výmarských klasiků v pohledu na svět má reálný základ. Friedrich Schiller ztělesňuje idealistický typ, který svět pozoruje skrze předem daný myšlenkový koncept. Goethe je naopak sběratelem, prvním fenomenologem, který nejdříve cestuje, pozoruje a prožívá. A až pak doma zpětně třídí a hledá řád.   

V místnostech, které leží v zadním traktu, tedy v osobní Goethově pracovně s navazující knihovnou a sbírkou minerálů, je oproti reprezentativní části domu vše šedé a bez obrázků. Pestré jsou jen výhledy z oken do zahrady.

V nejmenší místnosti, v ložnici stojí vedle skromné postele křeslo a na stěně visí pouze velká tabule. Tu básník, badatel a politik v jedné osobě používal pro poznámky, které si postupně ukládal do paměti. V soukromé části domu vládne důsledná redukce nadbytečných podnětů, aby se Mistr mohl soustředit jen na svůj vnitřní svět, bohatství obsahů knih a barvy vzpomínek.

Goethe spal hned vedle své pracovny

Kdysi jsme v ateliéru Ladislava Lábuse rekonstruovali funkcionalistickou Paličkovu vilu na pražské Babě a já se tehdy ponořil do studia Bauhausu, který byl založen před sto lety právě ve Výmaru. A to shodou okolností, co by kamenem dohodil od Goethova domu. Během práce na projektu jsme vyrazili na zkušenou na sever do legendární Desavy a na jih do první funkcionalistické čtvrti Weißenhof ve Stuttgartu.

Do hlavního města německé klasiky jsme však nedojeli. Nadšeně jsem tehdy obdivoval originalitu modernistických mistrů, jejich racionální prostorový koncept, jasné funkční dělení a propojování, abstraktní redukovaný výraz, důraz na okolní zahradu a hru přirozeného světla či promyšlené, odvážné používání barev.

A oni se ti novátoři Walter Gropius, Hannes Meyer a Mies van der Rohe, jak jsem právě zjistil, přitom v té první výmarské škole „nového stavění“ nechali (a to obligátní „mimo jiné“ pro dnešek dávám do velké závorky) silně inspirovat „římským vkusem“ starého lišáka dvorního rady! Každý halt chodí pro vodu v místě, kde bydlí.