Karel Hvížďala: Co mění demokracii v autoritářství

Koncem ledna téhož roku již důvěřovalo prezidentu Václavu Havlovi 60 procent, pouze 4 procenta mu nedůvěřovala, a to přesto, že koncem listopadu ho ještě za politika považovalo jen 10 procent dotázaných.

Čtěte také

Karel Hvížďala: O nezastupitelné roli kultury v knize Zaslepená společnost

Po 35 letech těsně po volbách do Poslanecké sněmovny bylo s fungováním naší demokracie spokojeno 47 procent dotázaných a nespokojenost deklarovalo 53 procent respondentů. Prezidentu Petru Pavlovi spíše či určitě důvěřuje 57 procent a spíše či určitě nedůvěřuje 43 procent dotázaných.

Evidentně největší důvěru má opět prezident, nespokojenost s fungováním demokracie převyšuje o šest procentních bodů nad spokojeností. Kolik lidí je dnes ochotno se angažovat ve veřejných záležitostech či se ucházet o veřejnou funkci, to se mi nepodařilo dohledat, ale zdá se, že to bude po původním emocionálním vypětí a nadšení mnohem méně, což se odráží i na morální kvalitě nových politiků, kteří se dostali po říjnových volbách v roce 2025 do vlády.

Může za to nový způsob komunikace ve veřejném prostoru, který zrušil či minimalizoval redukci filtrů. Emocionální výlevy, které dříve zůstávaly v hostincích či virální videa zobrazující násilí či umělou inteligencí vygenerovaná deepfake s pobuřujícím obsahem, se šíří po sítích nejrychleji a zjistit jejich původ je velice těžké. Nikdo netuší, je-li jejich autorem troll, AI bot, státní instituce, nebo naštvaný občan.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Chudožilovo pábení

A právě tato anonymita výkřiků, které nepředávají význam, ale jen se snaží strhávat pozornost, představuje největší sílu v současné společnosti. Dříve propaganda chtěla, aby každý věděl, kdo za ní stojí a tím dodávala aureolu svým vůdcům. Dezinformátoři nic takového nepotřebují, jim stačí, že přinášejí do veřejného prostoru mlžný zmatek, nedůvěru a dezorientaci.

A s tím právě agresivní nepřátelé demokracie počítají: V okamžiku, kdy ztrácíme jistotu v to, co vidíme, slyšíme a čemu jsme doposud věřili, přestává mít demokracie pevnou půdu pod nohama, propadá se do smrdutých bažin. Legitimita totiž nikdy nestojí jen na tom, že volby byly férové, ale na tom, že lidé mohou věřit v jejich férovost. Když ale část společnosti uvěří tomu, že volby mohly být zmanipulované, demokracie se začne sama drolit zevnitř.

Hybridní hrozby nestojí nikdy jen na technologické převaze a umělé inteligenci, ale na psychologii davu. To nám předvádí stroj svéhlavosti Donalda Trumpa, který přichází s novou verzí Západu.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Proč je demokracie v ohrožení

Děsivé na této změně není to, že by i evropská verze Západu založená na liberté, égalité, fraternité mohla brzy vypadat jako v dystopických románech, ale že část příběhů ze strašidelných sci-fi již dnes zažíváme, a to dokonce u nás doma. Za změnu může ztráta víry v to, že vedoucí politici zvláště ve Střední Evropě jednají v dobré víře ve prospěch celé společnosti.

Falešné hráče usvědčuje v očích části veřejnosti fakt, že jsou to právě oni, kdo zaneřáďují veřejný prostor vylhanými emocionálními a vulgárními výlevy hněvu a zášti. Jak je vidět třeba na Slovensku: k proměně demokracie na autokracii není třeba důkladný plán či důmyslná strategie, ani falšování při volbách, stačí primitivní chápání moci a dost poslušných či uplacených poslanců, kteří budí strach. Ten totiž sám paralyzuje vzdor a vede k autocenzuře jak v chování lidí, tak v práci novinářů. Otázka proto zní: ke které verzi Západu chceme patřit.