Petr Vizina: Hardcore ze Sudet

„Chtěl jsem jen jedno – vyloudit úsměv, třeba jen jediný. Ale nestalo se nic. Nikdo nezvednul hlavu, všichni byli shrbení, oči zabořené do nákupních košíků.“

Čtěte také

Petr Vizina: Co zahrádkář, to umělec

Donkichotský pokus potěšit alespoň jednu nakupující duši by mohl být uměleckým záměrem, intervencí, jak se říká, skutečnost je prostší a možná o to zajímavější. Hudební nástroj se vezl k houslaři na seřízení, na parkovišti před obchodem si violoncello měli jen předat. Pokus vyloudit medovými tóny byť jediný úsměv byl okamžitý nápad, pro budoucnost zaznamenaný v básni. „To jsou přesně ty chvíle, kdy se cítím jako mesiáš a usiluji o spásu světa… nebo ji alespoň nabízím,“ zapsal si k tomu sebeironicky.

Tak se mi básník, violoncellista a hlavně historik Tomáš Cidlina jeví. A jeví se mi tak to, co v krajině, které někdy dost nepřesně říkáme Sudety, Tomáš podniká. Přesný morální instinkt i pozorovací talent kontrolovaný ironickým odstupem vůči vlastnímu snažení. Tak čtu sbírku nazvanou Heimatcore, sestavenou ze strašidelných, hnusných a nakonec nadějeplných básní zalidněných živými i mrtvými z česko-německého pohraničí.

Čtěte také

Petr Vizina: Jazyk války

Není náhoda, že název, totiž spojení německého Heimat – totiž domova – a core, připomíná hudební žánr hardcore. Syrová a neučesaná hudba se valí stejně divoce, jako dějiny České Lípy, Ústí nad Labem, Varnsdorfu, Janovic a dalších míst, kterých si všímá.

Není to dlouho, co stejné téma vyvolalo pozdvižení v Brně, zdá se ale, že strašení „Sudeťáky“ už je něco jako film pro pamětníky, na který se už mladší nehrnou. Cidlina je ročník 1982, což je kromě vzdělání historika možná další důvod, proč soužití podél hraniční čáry nevidí optikou my a oni. Všímá si lidských příběhů, ale ve své chápavosti se dokáže včas zarazit.

Vekslákovi, který vyrostl u hraničních drátů na Chebsku, šmelí cigarety, nebo starožitnosti kradené v kostelích a točí amatérské porno na statku zkrachovalého JZD, skutečně není pomoci, povzdechne si básník. I takzvaný fiškus bohemikus, ten lidský typ, který se nepředře, ale na všechno a na všechny svým fištrónem vyzraje, je odpudivější než ten nejhlučnější hardcore, po kterém teče krev z uší. 

Čtěte také

Petr Vizina: Uraňáci

Těžká věc, tahle naděje v dějinách rozdrolených válkou, vyhnáním a smrtí tisíců. Něco tu bude vždycky špatně, ale dá se s tím správně žít?  Dá se s tím vůbec žít?

„Kdo jsem já, abych podřízl nejkrásnější strom ve vesnici, třebaže tu roste od roku 1945 úplně špatně?“ ptá se své ženy mladý muž vyzbrojený pilou. Hledí na divně rostlou lípu vedle chalupy, kde založí rodinu. Někdy je naděje střetem smyslu pro krásu a zdrženlivosti, napadne člověka nad básní Janovice. Taky se nikdy nic nezkazí trpělivostí.

Pokračování příběhu z parkoviště u Penny Marketu v Mimoni se do básně nedostalo, ale je takové: Další koncert z otevřených dveří dodávky už nakupující zaujal, dlouhé medové tóny violoncella si získaly přízeň i úsměvy lidí tlačících vozíky.