Petr Šourek: 67, protože 67

Pokud nejste náhodou obeznámeni s překotným vývojem náctileté popkultury: 67 je 67, protože 67. Komu toto vysvětlení nestačí, protože je zvyklý na důvody, tomu musím sdělit, že mu to tentokrát stačit musí, protože musí. 67 je zkrátka 67, a když tuto kombinaci čísel uvidí osoba v příslušném věku, má druhé Vánoce kdykoli v roce, protože 67.

Čtěte také

Petr Šourek: Koho volí játra?

„Včera v Bille jsem platila nákup za 167!“ přidá dívka další historku z veselého života se 67: „Bylo to hustý.“

„A co na to prodavačka?“

„Nic. Ale kamarád, co tam se mnou byl, se tomu smál, když to viděl.“

„A co na to prodavačka?“

„Nic.“

67 je šifra, kterou nikdo netají. Je to zámek od dveří, které se nemusejí zamykat. Visí na dveřích s ostentativně nastaveným kódem. Co je za těmi dveřmi, si totiž stejně nelze odnést, a když to nemáte, mít to nemůžete.

Čtěte také

Petr Šourek: Slunce

67 je radost ze života, kterou máte, když je vám náct, dokud je vám náct nebo dokud máte radost ze života. Vlastně se to má číst six sévn, poučí nás náctiletá expertka a vlní u toho oběma rukama rychlostí, která není ani rytmus, ani tempo – nic než určitá rychlost vlnění rukou, jiná než ostatní rychlosti.

Cvičila to vlnění, zdá se, nejspíš proto, aby ho jako všechno, co nacvičí, nahrála na video, které postuje na sociální sítě, kde ho pestrou stužkou emoji oblepí spolužačky a spolužáci i ten debil Marek z béčka. A tohle je ta správná rychlost, protože je. Jinak se vlnění rukou k 67 nehodí o nic víc než cokoli jiného.

67 jsou slova z unuděného songu béčkového rapera, který není pozoruhodný absolutně ničím kromě toho, že si ho vůbec někdo všimnul, i když není proč. Jeden člověk pod něj komentoval: „Tenhle song nenapravitelně poškodil internet.“ A další dodal: „Podíval jsem se na to, abych pochopil, z čeho je 67, a teď tomu rozumím ještě míň než předtím.“

Čtěte také

Petr Šourek: Ztráta nevinnosti optického vlákna

67 není chytlavá melodie ani náctiletá hymna. Není to nic, co se dá vymyslet a vyrobit, protože to někdo umí, nebo vyfabrikovat a protlačit, protože na to má reklamní mašinérii ve stylu Disney. 67 vypadá náhodně a je to náhoda, že je to zrovna 67.

67 je únik před tím skvěle vykalkulovaným, dokonale vyrobeným, programově virálním popkulturním megashitem, který se snaží urvat jakoukoli zbývající mikropozornost a vydělat na ní laiky, sledovanost a doláče. 67 je únikem do chaosu, do náhodných kombinací bez hlubšího smyslu, do nikam. 67 se vysmeká všemu, co se snaží zaujmout a získat pozornost. 67 je nepozornost sama. Nepozornost, která vzniká obsesivní pozorností k tomu, co si žádnou pozornost nezaslouží, žádnou nechce a nepotřebuje, netouží po ní; jenom se děje.

Čtěte také

Petr Šourek: Neústavní zejména

67 je každý teenager. 67 je rovnost příležitostí ve světě, kde je víc rovnosti než příležitostí, víc programů k začleňování než členitosti.

67 je číslo, které musí přijít v pořadí, automaticky. Když to číslo vyvolají ve fastfoodu, děti začnou ječet a radovat se, jako by vyhráli extra kečup ke zmrzlině.

67 je brainrot aneb signál mozku v úpadku. 67 je to, čeho se rodiče, prarodiče a snad už i praprarodiče obávají, totiž že mozky jejich dětí, vnoučat a pravnoučat jsou v rozkladu, odumřelé – brainrot. Celá generace odepsaná vlivem technologií, do kterých pořád čumí – a vidí to všichni dospělí pokaždé, když vzhlédnou od svých obrazovek. A sami náctiletí říkají, že 67 je brainrot – digitální demence.

Čtěte také

Petr Šourek: Skříňka číslo 66

Yes, přitakají teenageři kritice dospělých, máte pravdu – vaše diagnóza prognózou je správná. Yes, jsme odepsaní. Naše přepodnětované mozky se zvládnou soustředit už jenom na 67. Yes, jsme takoví, jak říkáte – digitálně dementní ADHD k ničemu. Six séééévn.

Signál 67 je jasný. Generace naprostých digitálních dementů sama ochotně předkládá důkaz o rozkladu svých mozků. Jediné, na co reaguje, je náhodná kombinace čísel, zatímco naši zoufalou výzvu: „Dej pryč ten mobil! Vypni to!“ ignoruje a jen čeká, až nás to omrzí a vytáhneme svůj dementobil.