Petr Šourek: Slunce

Přišel mrak a moucha se letěla proletět. Taky vstávám a jdu k počítači. Za chvíli mrak přejde a já se dívám, jestli tam už sedí. Stěna je prázdná. Moucha stále někde lítá.

Čtěte také

Petr Šourek: Ztráta nevinnosti optického vlákna

Sedám si na slunce a čekám, až přiletí. Ve dvou je to skoro náboženství. Moucha by mohla být velekněz, napadá mě, na slunci se krásně leskne. Je černozlatá s filigránem křídel, zatímco já jsem po zimě šedý. Kdybych na parapet ulil trochu sladkého čaje, pontifex by přiletěl a mohli bychom společným sáním zlatavého moku slavit jarní svátek společného boha.

Moucha i já jsme tady díky slunci. Mezi námi a sluncem je naprosto asymetrický vztah. Slunce nám dává všechno, my jemu nic. Proto je slunce bůh. Nepochybný. Lidí i much.

Muší pontifex stále někde lítá, a tak mi dovolte (než se vrátí) připomenout kolegu, který považoval slunce za boha – Sokrata.

Čtěte také

Petr Šourek: Neústavní zejména

V Athénách ho obvinili, že kazí mladé lidi. Sokrates se choval nezvykle a mladíci ho napodobovali. Co dělal Sokrates jinak než ostatní? Podle žaloby prý neuctíval stejné bohy jako stát. Místo nich prý zaváděl nějaké jiné, nové duchy – démony.

Žalobci potřebovali zdůraznit, že se jedná o nové duchy. Duchové, géniové, démoni byli totiž jinak prastaří a velmi ctihodní. Pocházeli z šera dávnověku a vyplňovali každý kout antické domácnosti. Uctívali se soukromě, po kuchyňsku. Jako temná duchovní antihmota byli sice v pozadí, ale zato všude, provázeli každého, skrývali se ve všem. Z této archaické antilátky měl Sokrates hníst své nové démony. Podomácku, stranou státního kultu.

Čtěte také

Petr Šourek: Věda jako Československo

Ale i státní kult byl nakonec jen soubor tradic. Záleželo, z které části Athén člověk pocházel a jaké se tam držely svátky, jaké příběhy se u nich doma připomínaly. Nezdá se, že by Sokrates tyto tradice rozvracel nebo nerespektoval.

Žalobci tvrdili, že to není dost. Sokrates nebyl veřejně vidět jako horlivý vyznavač státních bohů. Před soudem Sokrata označí za naprostého neznaboha.

Ale co slunce? Sokrates reaguje na vážné obvinění poněkud zvláštní otázkou: „Takže ani slunce nebo měsíc nepovažuji za bohy jako ostatní lidé?“ (οὐδὲ ἥλιον οὐδὲ σελήνην ἄρα νομίζω θεοὺς εἶναι, ὥσπερ οἱ ἄλλοι ἄνθρωποι;)

Čtěte také

Petr Šourek: Skříňka číslo 66

Formulace otázky napovídá, že Sokrates slunce a měsíc za bohy považuje. Rozčilený žalobce se obrací na porotu: „Proboha, porotci, ne! Vždyť o slunci říká, že je to kámen, a o měsíci, že je to země.“

Žalobce má dojem, že je všechno jasné. Slunce je buď kámen, nebo bůh. Kdo považuje slunce za kámen, nepovažuje ho za boha.

Ale proč by hvězda nemohla být bůh? Nemůže být bůh třeba kámen? Proč bychom nemohli uctívat slunce, o kterém víme, že je hvězdou?

Čtěte také

Petr Šourek: Rozhovor s cenzorkou

Že je slunce kámen, netvrdil Sokrates, ale jeho starší současník Anaxagoras. Sokrates se žalobci vysměje, že si ho plete s Anaxagorou. Sokrates skutečně není Anaxagoras. Sokrates přemýšlí jinak.

Anaxagoras uvažoval takto: slunce je kámen, a proto není bůh. A stejně uvažovali i Sokratovi žalobci: když si Sokrates myslí, že je slunce kámen, nemůže ho považovat za boha.

Sokrates se tomu směje: z přesvědčení o materiální povaze slunce vůbec neplyne, jestli slunce považujete za boha nebo ne. Důkaz je neplatný. Ať si Sokrates myslí, že je slunce kámen, nebo ne, klidně ho může, ale nemusí považovat za boha. S Anaxagorou nesouhlasí zásadně: materiál slunce není určující pro náš vztah k němu.

Čtěte také

Petr Šourek: Černožluté vidění

Sokrates nestojí před soudem, protože má nohy a trup ve vzpřímené poloze. Stojí tam, protože se přišel hájit. Z žádného faktu (sebevíc vědecky potvrzeného) automaticky neplyne žádná interpretace, žádné rozhodnutí, žádný postoj. Ano, sedím tady na slunci a existuji jenom díky slunci, ale to neznamená, že ho musím považovat za boha.

Moucha se vrátila. Sedla si na stěnu za mnou. Černý velekněz pohlcuje maximum slunečního svitu. Já mám taky černé triko. Hřejeme se spolu. Ve dvou je to skoro náboženství.