Norbert Schmidt: Karel Čapek a útesy Západu

Natolik mě jeho pozorné, zvídavé, místy laskavě kritické osobní črty pohltily, že jsem si vzpomněl na staré předsevzetí vyrazit do spisovatelova památníku u Dobříše. Doslova tisíckrát jsem Čapkovu Strž těsně míjel, ale nikdy jsem se zde nezastavil. Vždy jsem na dálnici pospíchal, buď tam, anebo zase zpátky. Řekl jsem si, teď je ta pravá chvíle. A hned jsem si při nejbližší příležitosti sedl do auta.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Vzpomínka na jízdu vlakem

Empírový domek stojí pod hrází rybníka Strž nedaleko Staré Hutě v docházkové vzdálenosti dobříšského zámku. Čapek ho dostal v roce 1935 darem ke svatbě s Olgou Scheinpflugovou k doživotnímu užívání. Patří k němu rozlehlá zahrada, která volně přechází do luk a lesů pokračujícího údolí.

To místo bylo čapkovské ještě před Čapkem, pomyslel jsem si hned při prvním rozhlédnutí. „Krásné, plecité, staré, rozložité, volné, ctihodné a převeliké stromy, které mají v sobě skřítky.“ Tak Čapek popisuje anglický park, který pro něho ztělesňoval starobylou touhu po svobodě a kolébku parlamentní demokracie. Také Na Strži se mezi rozsochatými stromy otevírá „zázračná možnost“, jak píše pán domu, jít po lukách volně jinudy než cestou a nepřipadat si přitom jako škodná, rošťák nebo anarchista.

Procházka po širším okolí mi přirozené englishness místa jen potvrzuje: louka Francouzska, rybník Zájezek, potok Sychrov, který se vlévá do meandrující Kocáby, jedle, sosny, dubiny, zříceniny starých hamrů a kamenný most – rozmanitá, člověkem po staletí komponovaná a opečovávaná, pohádková krajina. Vše už tu bylo, stačilo tu nenápadnou krásu jen objevit a mírně proklestit. Úplně rozumím Čapkovu nadšení. 

Čtěte také

Norbert Schmidt: Sám na náměstí

Samotný dům připomíná – jak jinak – starou zapomenutou anglickou vilu. Ale také Goethův zahradní domek a procházky prvních klasiků a romantiků, kosmopolitů a světoobčanů v anglickém parku za zámkem v údolí říčky Ilm se mi derou ze šuplíků paměti. Na Strži nechybí garáž, výdobytek pro ustájení technického pokroku prvorepublikové městské elity.

Karel Čapek si sám navrhl venkovní sezení, místo pro spočinutí ve stínu pergoly a také zasklenou verandu přiléhající k východní části domu. Vše je sestaveno z poctivých mohutných kamenů a masivních trámů. Při pohledu na tento architektonický výkon vzpomínám také na sentence, které si autor poznamenal při cestě do Holandska: Vše je tu sice „malé, ale není to fórové. Dělat dobré a řádné věci, jež něco vydrží: to znamená dělat dějiny“.

V roce 1934 v Anglických listech tváří v tvář hrozbě nacismu a komunismu zase Karel Čapek píše: „Jednou mi kdosi položil otázku, která země se mi nejvíc líbí. Řekl jsem mu: Nejlepší krajina, kterou jsem viděl, je v Itálii, nejlepší život, který jsem pozoroval, ve Francii, nejlepší lidé, které jsem potkal, v Anglii; ale žít mohu jen ve své zemi. Před třemi sty lety nechal váš Shakespeare ztroskotat líbeznou Perditu na pobřeží českém. Byl to zčásti omyl a zčásti to bylo předčasné. Nemáme mořského břehu, a teprve v přítomných dobách můžeme jistým právem říci: Také my jsme Dover, a naše hranice jsou útesy Západu.“

Čtěte také

Norbert Schmidt: Donuceni k průlomu

Na podzim roku 1938 Čapek nastydl při opravě koryta potoka po malé povodni u svého letního tuskula a nemoc vygradovala až do zánětu ledvin a zápalu plic. Přispěla k tomu štvavá kampaň národovecko-konzervativního tisku vůči jeho osobě, která vypukla po obsazení Sudet. Toho, že se hráz – ne ta Na Strži, ale ta naší demokratické republiky – definitivně protrhla a Čapkův Západ na padesát let zatopily dvě velké totalitní povodně, se autor Války s mloky již nedožil. Na Boží hod vánoční roku 1938 Karel Čapek zemřel.

Na zpáteční cestě do Prahy jsem přemítal, zda opět nastává doba útesů. Ujišťoval jsem se vzápětí, že se dějiny přece neopakují. Když jsem brzdil od Cukráku ke Zbraslavi a přejel jsem za Havlínem pravěkou Závist, pomyslel jsem si: Každopádně nebude od věci začít Čapka číst opět důkladněji.