Norbert Schmidt: Obyčejné ráno

25. listopad 2020

Valí se to na mě ze všech stran: záblesky obrazů a obrázků, zpráv, informací, výkřiků. Ačkoliv sedím v poloprázdné tramvaji, hučí mi v hlavě jak v popelnici, do které kopnul puberťák.

V levé ruce držím otevřený kindl s oblíbeným evropským týdeníkem. V pravé ruce skroluji zprávy na mobilu. Koukám ještě, jak přátelé na sociálních sítích doporučují výběr úvah a aktualit z večera, noci a rána. Oči, rozum, paměť jsou přehlcené a přeskakují jak ikony chytrého telefonu, který spadl do horké vany.

Čtěte také

Doma mám rozečtené čtyři knihy. Pro přípravu jedné přednášky mi jich kolem notebooku leží dalších asi deset. Mám si ještě objednat noviny světa, jak přezdívají New York Times, když ani nestíhám přečíst důležité české týdeníky? Hodilo by se to. K tomu bych se přece měl ještě pravidelně dívat i přes okraj vlastního talíře k ideovým sousedům a protivníkům. S prolamováním názorových bublin by se mělo začít u sebe, že ano? Utopení ve změti fake news mi snad nehrozí. Bannonovo „Flood them with shit!“ na mě nepůsobí. Alespoň si to hrdě namlouvám. Ale vzápětí opět zapochybuji. Kdo to dnes může říct s absolutní jistotou?

Epistemická krize zuří kolem, ale mě aktuálně tíží jiná diagnóza: nedostatek – nejen mediální – absorpční kapacity. Hlava drnčí. Tramvaj jede. Perunova. To byl bůh hromu a blesku. Orionka. Dal bych si čokoládu hned po ránu. Flora. Je podzim. Na dlouhém úseku Mezi hřbitovy se mi vybavuje, jak včera v rádiu jakýsi doktor obhajoval strategický covidový plán, podle kterého plicní ventilátory, když jich bude málo, stát přednostně poskytne těm mladším, protože ti starší si radosti ze života užili už dost. Do toho Greta retweetuje Donaldovi, ať se uklidní a dojde si s přítelem do kina na nějaký starý dobrý film. Pomohl by i mně starý biják? Všechna kina jsou teď ale zavřená.

Čtěte také

Projíždíme Ohradou na tu nejkrásnější vyhlídkovou trasu Prahy. Nalevo hrozí palcátem Žižka na koni, dole zanikají Hradčany a přes Čechův Říp dohlédnu až do Středohoří s vládnoucím Donnersbergem. Hlavu mám v mlze jak husitský bojovník. A při tom vím, že mě žádná spanilá jízda za kopečky v dohledné době nečeká. Jen obyčejná každodenní cesta do ateliéru. 

Lidé kolem, kterých ve voze nějak nebezpečně přibylo, mají všichni na tvářích masky, jako nosí westernoví lupiči. Jak rád bych něco někde ukradl, ne pro sebe, ale aspoň pro rádio. Nejde mi to. Neumím se rozhodnout. Těkám. A to tu teoreticky mohu odpřednášet jinak spolehlivé metody rozlišování a koncentrace, rady duchovních cvičení pro případ životní volby, anebo osvědčený postup mnišského lectio divina. Stejně jako vy a papež František dobře vím, že „drtivá plnost informací, která nás zaplavuje, nepředstavuje žádný přírůstek moudrosti. Moudrost nevzniká netrpělivým brouzdáním po internetu.“ A přesto mi teď nic nepomáhá. Snad jen sama skutečnost, že jako každé ráno sedím v tramvaji a sleduji drobné proměny známých obrazů kolem, trochu uklidňuje.

Čtěte také

Ani na Palmovce mě nečeká palma vítězů. Míjím velký betonový blok bez známek života. Stojí tu takto bezradně a tiše už roky. Všichni ti chytráci se nemohli a nemohou dohodnout a rozhodnout, zda by se měl ten ještě nedostavěný kolos zbourat, nebo dokončit. A to buď jako radnice, městská hala, obchodní centrum, nebo centrála záchranné služby. V nejlepším případě teď asi skončí jako blbá administračka. Je to monument nerozhodnosti a promarněné šance, říkám si a zamířím k mostu, o kterém se také dlouho nevědělo, zda ho zbourat nebo opravit.

Stoupám po pororoštových schodech, které pokrývá spadané listí uhrančivých barev. Jako každé ráno na přelomu října a listopadu zvednu jeden sytě probarvený vějíř. Jakou myšlenku, obraz, informaci mám tedy vybrat pro tuhle ranní úvahu?

Pro dnešek to vzdávám. Uvařím si čaj s medem. Žádná myšlenka nebo dokonce úvaha s pointou nebude. Vyřeším to jako tolik jiných přede mnou. Prodám vám teď ráno jen svou emoci.

autor: Norbert Schmidt
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.