Norbert Schmidt: Jižní přístav

Uvnitř jeho zastřešeného presbytáře mě při každé návštěvě znovu a znovu fascinuje vestavba berniniovského baldachýnu s tordovanými sloupy. Lucerna na vrcholu prolamované báně nachází uvnitř svůj zrcadlový protějšek v zavěšeném centrálním svatostánku. Jeho hrot ukazuje na prázdné místo nad oltářní deskou. To je ono těžiště, okolo kterého se vše dynamicky točí? Nebo je to svatostánek sám, či snad ta malá soška v prosklené skříňce na jeho vrcholu? Anebo přece jen špička střechy nad korunami stromů?

Čtěte také

Norbert Schmidt: Jak vzniká obraz

S Josefem a Bernardem jsme se vypravili do krovu cibulovitého souvěží, abychom ověřili tu poslední možnost. Prolézáme vnitřkem naddimenzovaného mraveniště: různě silné a všemi směry pospojované trámy, fošny a tyče se tu chaoticky proplétají jako změť sesypaného jehličí. Jen, aby se to teď celé nezřítilo! Když se nám konečně podařilo nadzvednout nahoře poklop, objevily se sice panoramatické výhledy, ale žádný zázrak se nekonal. Ve výhledu do kraje tajemství Lomce nespočívá. Tahle věž je jen ukazatelem směru.

Nejraději na Lomci sedím venku opřený o strom, o ten, v jehož dutině spí sova, a naslouchám tichu lesa nebo promluvám a čtením, jež se čas od času rozléhají z barokní presbytářové schrány. Přitom průhledy mezi korunami stromů pozoruji nebe a divadlo mraků. V noci ze stejného místa člověk dohlédne až na kraj Mléčné dráhy. Zčernalé větve se promění v bohatě vyřezávaný obrazový rám pro ten největší spektákl na světě. To je ono: Na Lomci je nejkrásnější sám pohled kolmo vzhůru.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Psací stůl Sergeje Machonina

Do paměti se mi nesmazatelně propálilo nebeské drama předposledního dne návštěvy: Souvrství mraků se valí a přelévá překotně vpřed jak obrovská armáda při útoku. Z obrazu vybíhá temné tělo pěšáků, kolem rychle cválají světlé cáry jednotek kavalérie. Uprostřed a nejvýš vyčkávají chumly elitních gard seskupené kolem vojevůdce, který září jak Slunce.

Zaklonil jsem hlavu ještě trochu víc dozadu. Světla najednou ubylo a mraky se proměnily v hustou kaši. Ne! Ve vlnobití moře, zkaleného strašnou bouří; moře vířícího, mohutně houpavého, hledajícího neklidně své skalnaté břehy. Paprsky slunce mizí, jak pomalu padám ke dnu oceánu. Připadám si v tu chvíli jako ryba mezi trsy korálů, která vzhlíží k hladině a marně se ptá, co že vlastně skrývá ta hloubka tam vysoko nahoře.

Pokud to totiž ještě nevíte, Lomec je také maják. Je to opravdový námořnický poutní kostel! V roce 1685 při plavbě z Říma do Španělska zastihla majitele zdejšího panství, hraběte Karla Filipa Buquoye, velká bouře. Záchranu před utonutím připsal malé mariánské sošce, kterou si vezl s sebou. Právě pro ni – jako poděkování za dar života – pak nechal vystavět zdejší chrám.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Letní putování pod Lipnicí

Před odjezdem nám usměvavá sestra Mlada vyndala zázračnou sošku z prosklené skříňky a postavila ji na bílé plátno oltáře. Tak tohle je ta Marie s Ježíškem, ne vyšší než 20 centimetrů, kolem které tu vše, co dnes obdivujeme, vzniklo! To je ta Marie, hvězda mořská, která tuší, co znamená hukot bouře, která zažila nekonečné hodiny, kdy se podlaha pod nohama hrůzostrašně houpe a propadá, když loď sjíždí z hřebenů vln vysokých jak věže katedrál. Zná vzduch i plíce k zalknutí prosycené vodou a solí; zná místa, kde se voda nebe i voda země prostupují.

Marie, vyslechla jsi za ta staletí víc zpovědí ve francouzštině, španělštině, němčině nebo češtině? A jak s tebou rozmlouvají lidé dnes? Přiznám se, že mně to moc nejde.

Buď jak buď. Lomec je dobrý přístav, kde si člověk může doplnit zásoby na dlouhou plavbu. Lomec je místo, které zvedá hlavu, napřimuje. Tak po námořnicku: A.H.O.J.!

Klášter Lomec v jižních Čechách|foto:Norbert Schmidt