Eva Janáčová: Popel z Terezína

Během svého výzkumu jsem narazila na Památník nacistického barbarství v Liberci, který existoval v bývalé vile nacistického pohlavára Konrada Henleina v letech 1946 až 1964. Paradoxem je, že vila původně náležela židovským majitelům, jimž byla před válkou konfiskována na základě arizačních nařízení.

Čtěte také

Eva Janáčová: Nikdy víc je teď

V památníku, později přejmenovaném na muzeum, se nacházela expozice věnovaná zločinům nacismu spáchaným v letech 1933 až 1945. Ve vitrínách byly instalované nejrůznější nacistické předměty, například knihy vázané do lidské kůže, které byly v táborech vyrobené pro příslušníky SS. Ve sklepních prostorách byla pak zhotovena nápodoba popravčí komory s gilotinou, která se za války používala ve věznici na Pankráci. Návštěvníci se mylně domnívali, že se jedná o skutečná zařízení.

Vstup do venkovní části památníku zase připomínal bránu prvního dvora Malé pevnosti v Terezíně, kde byl uveden nápis „Arbeit macht frei“. Poblíž se nacházela imitace popraviště s šibenicí a strážní věže čtvrtého dvora Malé pevnosti, nechyběla dokonce ani nápodoba bohatě vybavené mučírny. Není se proto co divit, že návštěvníci odcházeli z památníku značně otřeseni.

Čtěte také

Eva Janáčová: Žlutá stužka

V pietní síni, které se překvapivě na konci 40. let říkalo „kaplička“, byly umístěné tři papírové urny s ostatky obětí z Terezína. Ty se dnes nacházejí v depozitáři Severočeského muzea v Liberci a podle mého názoru je na čase je náležitě a hlavně s úctou pohřbít. Nejpříhodnějším místem by se mohl stát Národní hřbitov v Terezíně, protože Terezín je místo, kde tito lidé naposled pobývali i kde zahynuli. 

Otázka zní, kdo byly tyto oběti? Dobové archivní materiály nám v tomto ohledu moc nepomůžou, nevíme jejich jména, vězeňská čísla, datum úmrtí, ani jejich národnost či původ. V tištěném průvodci památníkem se pouze píše o „popelu neznámých vězňů, umučených na Malé pevnosti Terezín“.

Čtěte také

Eva Janáčová: Kořeny antisemitismu

Ani tuto informaci však nemůžeme brát stoprocentně vážně. Malá pevnost, tedy bývalé policejní vězení pražského gestapa, kde byli na rozdíl od židovského ghetta drženi především členové protinacistického odboje a političtí vězni, byla od konce 40. let z ideologických důvodů záměrně protěžována a chápána jako nejdůležitější součást Terezína. Je proto možné, že oběti nepocházely z Malé pevnosti, nýbrž z terezínského ghetta a byly židovského původu.

Jako pravděpodobná se mi aktuálně jeví možnost, že šlo o židovské vězně, kteří se v květnu 1945 sice dočkali osvobození, ale v Terezíně v následujících měsících zahynuli v důsledku celkového vyčerpání nebo na následky epidemie skvrnitého tyfu. Těch nebylo vůbec málo, odhaduje se, že jich bylo až dva tisíce. Jakou cestou se pak mohly jejich ostatky dostat do tehdy připravovaného památníku v Liberci, také nevíme. Víme však, že od července 1945 probíhal sběr artefaktů pro potřeby chystané expozice.   

Čtěte také

Eva Janáčová: Vnitřní stíny na Maltě

Naším stěžejním úkolem je nyní popel těchto terezínských obětí náležitě pohřbít. Nikdo z nás by si určitě nepřál, aby jeho ostatky ležely opomenuty v muzejním depozitáři. Jména těmto obětem kvůli chybějícím archivním materiálům asi už nevrátíme. Je však možné jim pietním uložením jejich ostatků prokázat určitou důstojnost, která je nedílnou součástí individuální i kolektivní paměti.