Norbert Schmidt: Sněz křídu!
Máme je doma snad všichni: staré fotografie na tvrdých kartonech z přelomu 19. a 20. století. Jsou krásně ostré, černobílé, nebo spíš hnědobílé, plné teplých valérů, jemného světla a podmanivé hloubky.
Většina z nich vznikla v ateliéru a portrétovaná osoba se dívá přímo na nás. V pozadí tušíme malovaný obraz přírody nebo scénografické aranžmá neurčitého prostoru. V současnosti už takové fotografie odpočívají nejčastěji v albu s koženou vazbou, v krabici s neurčitým nápisem „rodina“, nebo je uzavírá vitrína nějakého místního národopisného muzea.
Čtěte také
Podobně jako staré pohlednice můžeme tyto – zpravidla bezejmenné – svědky dávné minulosti koupit i v antikvariátech nebo vetešnictvích. Málokdo už si dnes ale takové obrázky vystavuje doma na psacím stole. Lidé, které kartonové destičky zachycují, totiž dávno nejsou mezi námi. Dnes už také nežije téměř nikdo, kdo by si na někoho z nich osobně pamatoval.
Jedna taková fotografie leží právě přede mnou. Formát je nezvykle převýšený v poměru jedna ku dvěma, ani módní retrovlny ho už nerecyklují. Zachycuje mladíka s knírkem ve fešné uniformě. Čapku zdobí pírka, krk zvýrazňují tmavé límečky se symboly alpské protěže. Přes ramena vojákovi visí plášť, u opasku rozeznávám rukojeť dýky. Pravá ruka svírá sněžnou tyč horala a levá noha se opírá o pařez položený před plátno s malovanými keři. Ateliér, jak čtu pod fotografií, patřil jistému R. Zardinimu a sídlil v tehdy rakouské, dnes italské vysokohorské Cortině di Ampezzo.
Čtěte také
Nikdy jsem se s tím vojákem nepotkal. S pradědou Josefem jsme se v životě minuli. Zemřel tři roky před mým narozením. Do Alp se dostal za trest, protože prý při odvodu fingoval nemoc. Kdosi mu poradil, aby den před nástupem před komisy c. k. monarchie snědl křídu, že prý dostane horečku, zanítí se mu krk a neodvedou ho. Na podvod se přišlo okamžitě a byl z toho rok vojny navrch a služba armádní spojky v drsném prostředí ve výškách víc jak dva tisíce metrů nad mořem až na samém konci Rakouska-Uherska.
Fotografie i příběh pradědy Josefa mě od dětství fascinovaly, často na něho myslím. Dokonce s tím alpským myslivcem ve fantazii čas od času rozmlouvám. Ptám se ho, jaké to bylo v té předválečné Cortině, a představuji si, co by mi asi odpověděl. A kde jsi vlastně byl během první světové války? A zažil jsi za té druhé u vás doma v jihočeských Katovicích nálety spojenců a bombardování nádraží? Byl jsi tehdy jako ajzipoňák ve službě? Jedna tvá vnučka mi říkala, že jsi byl přísný, mlčenlivý, ale že jsi také uměl vyprávět podmanivé příběhy. Když jsi vytáhl starý vojenský kufr, všechny děti ti prý visely na rtech. Druhá vnučka ještě vzpomínala, jak jsi kouřil partyzánky a dým v zimě vyfukoval do kamen.
Čtěte také
Každou sobotu tě prý prababička vydrhla v neckách a ty jsi v bílé košili večer slavnostně vyrazil do hospody. Fakt jsi tam jen kouřil dýmku a nikdy nepil pivo ani jiný alkohol? A jak ses díval na nástup komunistů a blouznivé nadšení vlastního syna?
V létě jsem se vypravil za pradědou na katovický hřbitov. Leží nějakých sto metrů za posledním stavením. Založili ho nově v roce 1841, když bylo zrušeno pohřbívání kolem kostela v centru obce. Hroby jsou tu přesto na sebe namačkané skoro bez uliček – místa je tu málo i po smrti. Při tom pohledu na moře žulových desek se mi vybavuje, jak jsem si už jako dítě nedokázal představit, že na konci války v pradědově domku bydlely pohromadě tři generace najednou, celkem šest lidí v jedné místnosti, které dominovala velká pec s patrem na spaní. Vedle prababičky tu žili ještě syn se ženou a jejich dvě dcery, moje máma a teta.
Čtěte také
Díval jsem se na západ ke Kněží hoře přes zeď, u které pohřbívali malé děti, a přemýšlel o číslech, jež jsem vyčetl ze starých matrik. Těch Kohoutů jsem v katovickém farním okrsku našel víc. Jeden Josef Kohout bydlel hned v sousedním Mnichově, jeho hrob jsem toho dne také zahlédl. Kolik takových Josefů Kohoutů žilo jen podél Otavy? Desítky? A stovky Josefů Kohoutů v celých Čechách? Všichni vystupujeme z mlhy nedozírného zástupu lidí, o kterých skoro nic nevíme a jejichž životní příběhy a kotrmelce si už nikdo nevypráví.
Přede mnou leží stará fotografie toho mého Josefa Kohouta, který amatérsky fixloval a dostal se za to vysoko do Alp. Praděda na mě z té daleké Cortiny hledí zpříma, jako by říkal: „Kdybych tenkrát tu křídu nesnědl, nebyl bys tady. Pravda, byla to hloupost, ale taky moje – a konec konců teď už i tvoje dědičná – felix culpa. Kdybych nesnědl křídu, nenaučil bych se tak dobře německy, neprožil bych čtyři krásné roky v horách, kde člověk získá nadhled. Kdybych nesnědl křídu, nikdy bych se asi tak rázně nezastal tvého táty, když si namlouval tvoji mámu. Říkal jsem jim všem, že se Němců u nás doma dvacet let po válce nemusejí bát. Nezoufej tedy ani ty, nevzdávej to, i kdybys taky někdy zbrkle snědl křídu! Nikdy nevíš, co z toho nakonec v budoucnosti bude.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka