Norbert Schmidt: Barack, František a Joe

15. březen 2021

Co mají společného dva američtí prezidenti Barack Obama a Joe Biden a současný papež František? Možná víc než by si člověk na první pohled myslel. Na přelomu roku 2020 a 2021 se mi shodou okolností dostaly do rukou tři knihy těchto mužů. Asi neexistují jiné současné bestsellery, které by byly přeloženy do tolika jazyků, získaly tolik čtenářů a měly takový dosah v různých koutech světa.

I z toho je patrné, že americký prezident a hlava katolické církve představují dva největší a možná jediné opravdové globální hráče dneška.

Čtěte také

Barack Obama vydal první díl svých prezidentských pamětí s názvem Země zaslíbená (Promised Land), kde na začátku líčí humanistické ideály, s nimiž vstoupil do politiky, a končí v roce 2011 jestřábí vojenskou operací a zabitím bin Ládina. Obama sám říká, že své vzpomínky napsal především pro mladé jako poučení i povzbuzení, aby se nebáli vlastní iniciativy a správy věcí veřejných.

Papež František nabídl soubor burcujících úvah z pandemické doby Pojďme snít (Let us dream), kde mimo jiné volně přibližuje a rozpracovává témata posledních papežských encyklik Laudato si´ o společném domově na planetě Zemi a Fratelli tutti o všelidském bratrství.

Joe Biden vstoupil do prezidentské kampaně se silným osobním ohlédnutím Slib mi, tati (Promise me, Dad – vydáno již 2017), kde popisuje poslední roky svého viceprezidentství a umírání syna Beaua na rakovinu. Jak se shodují i mnozí komentátoři, Biden díky zkušenosti osobního utrpení, kterým prošel – už na začátku kariéry mu při autohavárii zemřela jeho první žena a dcerka –, získal lidskou hloubku, jakou z vrcholných politiků vykazuje jen málokdo. Když Biden řekne „Vím, co znamená ztráta“, tak mu to věří i političtí oponenti.

Čtěte také

Země zaslíbená, Pojďme snít a Slib mi, tati jsou silné, živé texty, kde názory na svět a společnost podepírají osobní zkušenost a ručení vlastním životním příběhem. Ačkoli je styl a myšlenkový svět každého z autorů nezaměnitelný, neměli bychom zapomenout, že na přípravě a finální podobě každé z nich pracovaly týmy těch nejzkušenějších odborníků. Co do daného žánru jde tedy o publikace výsostně profesionální, ideově programové a reprezentativní v tom nejlepším slova smyslu. V čem se jejich poselství dotýkají?

Nepřehlédnutelný je především burcující étos, překvapivě podobná volba slov a překryv témat, která jejich autoři považují za podstatná: klimatická krize, migrace a temné stíny globalizace, populismem a rozvraceči všeho druhu ohrožená demokracie, boj s terorismem, význam dialogu s islámem, krize mediální sítě a krize komunikace vůbec. Neustále se vrací metafora světa rozděleného zdmi, kterých bohužel neubývá, naopak: stále rostou nové.

Čtěte také

Jen stát, který si nepěstuje ghetta, stará se o potřebné a nenechává nikoho ve škarpě u cesty, je podle papeže i amerických prezidentů prostředím, ve kterém se nakonec všem žije lépe a které je jak kulturně, tak i ekonomicky prosperující. Při překonávání rozdělení společnosti je důležitá perspektiva z periférie, píší paradoxně muži z obou center globální moci. Ani Obama, ani František a ani Biden nejsou obhájci nějakého statu quo. Klíčová je dynamika změny. Musíme čas od času přehodnotit naše dosavadní směřování, abychom to podstatné neztratili z očí.

Tradice není „uchovávání popela, ale předávání ohně“, jak argentinský papež rád a často cituje rodáka z české Vysočiny Gustava Mahlera. Čas je důležitější než prostor, celek závažnější než jednotlivost. To po(de)pisují i američtí prezidenti. Budoucnost nemusí být zlá, když se i my chopíme iniciativy. Je nutné vykročit jako Abrahám a Mojžíš. Utopie Amerického snu i poselství křesťanské víry stojí na biblickém vyprávění o osvobození ze zajetí a cestě do země zaslíbené. Exodus z Egypta, exodus z Evropy, ale i exodus chudých, všech people of color z nových zajetí a ghett se tu setkává s Ježíšovým kázáním na hoře, podobenstvím o milosrdném Samaritánovi a starou orientální myšlenkou, že před Boží tváří jsou si všichni lidé bez rozdílu rovni.

Čtěte také

A tento étos, dodávají naši tři autoři, má i svou oprávněnou, ba prospěšnou sekulární, osvícenskou podobu. Svobodná kritická rozvaha nad problémy, důvěra ve vědu a fakta jsou totiž nejen v dnešní situaci nezbytné.

Jak tedy začít? Co navrhují lidé, kteří často dostávají nálepku starých progresistů, nezodpovědných snílků, zkrátka od reality odtržených lídrů globální levice? Vykročit musíme každý sám, nečekejme na nějaké iniciativy shůry, natož na nějaké vůdce. Odvažme se snít a jednat, naděje není to samé co slepý optimismus. Otevřme knihu, možná i Knihu knih, přemýšlejme, bavme se se svými sousedy, věnujme jim svůj čas, a pak se pokusme změnit k lepšímu jednu malou konkrétní věc ve svém okolí. A pak někdy časem druhou. Tak jednoduchý ten první krok podle nich je.

autor: Norbert Schmidt
Spustit audio