Norbert Schmidt: Konec
V jakém světě dnes žijeme? Před třiceti lety mi to bylo jasné. Železná opona se roztrhla, svět se přede mnou otevřel a já nevěděl, kam dřív. Stačilo pár dní a nebyla tu žádná nepřekročitelná hranice. Mohl jsem se (skoro) beze strachu vydat kamkoliv a dosáhnout (skoro) čehokoliv. Dnes se naopak většina věcí zamotává, utápíme se v záplavě zpráv, fotografií, klipů a jemného cvakání digitální džungle.
Klimatickou krizi pociťujeme v podobě extrémního sucha už i v hobitích Čechách. Nové zdi všeho druhu a covid svět rozdělují a uzavírají teď už i zcela fyzicky. O nějaké cestě kolem světa se mi před velkými prázdninami může jen zdát. Zato ceny venkovských chalup pár kilometrů za městem stoupají (nejen u nás) do nevídaných výšek.
Čtěte také
Z obrazovek a displejů, novin a časopisů na nás neustále doléhají opakující se hesla a diagnózy: globální vesnice, zmenšující se a zároveň zesilující se prostor světa, virtuální propojování skoro všeho bez blízkosti, identitární revoluce i panika, noví lovci, sběrači a ochránci domácího ohně. Zkrátka „my a oni“ všeho druhu. „My – a jen my – mluvíme za národ, vesnici, danou profesi nebo rovnou za člověka. My – a jen my – jsme ti praví Němci, Angličani, lékaři, uměnovědci nebo katolíci…“
Malá velká Amerika, maďarský ostrý iliberalismus, ve Francii nová Johanka z Arku, polské dělení nebe i země, ruská armáda zatoulaných vojenských turistů. Uragán digitalizace, umělá inteligence na dohled a otázka, kdo koho dřív zvládne vypnout. Černí, bílí, hnědí, žlutí, červení nebo modří. Najednou jsme všichni tak trochu náplavy, uprchlíci a migranti, kteří se ale nemohou hnout z místa. Však to všechno znáte…
Čtěte také
V jakém světě žijeme? Už pár týdnů pátrám po odpovědi i na hustě potištěných stránkách chytrých knih. A přitom stále myslím na Gandalfovu radu Bilbovi, že svět nenajde ve své knihovně, svět je přece tam venku. Z vysokého komínku bestsellerů o konci demokracie, dějin nebo rovnou i světa přesto postupně beru jeden svazek za druhým. Hned ten první se ptá, jak demokracie umírá (Steven Levitsky a Daniel Ziblatt). Druhý už rovnou diagnostikuje, že právě takhle demokracie končí (David Runciman). V závěru knihy se ale s úlevou dozvídám, že umírat může ještě hodně dlouho a že se pravděpodobně konce osobně nedožiji.
Další studie je osobnější, pojednává o soumraku demokracie (Anne Applebaum) na příkladu jedné soukromé silvestrovské párty, která se už nikdy nebude opakovat. Pevná přátelství se totiž během několika málo let nenávratně rozpadla. Autorka popisuje paradoxy, přesuny a posuny toho, co je dnes konzervativní a co pokrokové. Další knihy vykreslují hluboký příkop (Ezra Klein) a dvojí pojetí národa (Jill Lepore), které protínají (nejen) USA. A hlavně co dnes vlastně není populismem (Jan-Werner Müller) a proč národy vůbec ztroskotávají (Daron Acemoglu a James A. Robinson)? Zrychlování a odcizování (Hartmut Rosa), to je jeden z dalších nadpisů – vykřičníků.
Čtěte také
Na sever a východ od nás se rozprostírají krvavé země a možná nám zase, podobně jako ve třicátých letech, hrozí tyranie (Timothy Snyder). Jakou ale bude mít podobu? Podle několika autorů je nejhorší to, že opravdový konec současného světa a svobody ani nepoznáme. Už teď jsme pevně chyceni do různých sítí. Kdysi se hlavním cílem našeho snažení stalo dohánění Západu, které ale nakonec mnohým přineslo jen frustraci. Tohle orientační světlo pohaslo, pozorujeme prý soumrak Evropy (Ivan Krastev). Západ je v pohybu, má své problémy, nikdo už nestíhá foukat naše bolístky. A my se točíme ve víru s ním. V nastávajícím novém věku zdí (Tim Marshall) nevíme, kam a jak dál.
Slova neznamenají totéž, co dříve. Vlastenci hájí imperiální zájmy cizích mocností, svobodou a demokracií se ohání kdejaký autoritář. Termíny jako pluralismus a liberalismus se leckde proměnily v nadávky. Zmatení je dokonalé, kam se hrabe starověká akce s názvem Babylonská věž. A to tu vůbec nechci vyprávět aktuální české pohádky o hloupém Honzovi a výbuchu v Horní Dolní. Je to mazec, kritická demokracie pro nikoho, různé verze nacionalismu pro všechny a úspěch, bohatství, zdraví a spokojenost jen pro vyvolené, jako z nějaké blbé sci-fi. A vskutku, odborné knihy si při prognózách často pomáhají dystopickou literaturou. Internet, robotika a vláda algoritmu. Už jsem to zmiňoval. Zatím poslední svazek, který beru do ruky, se příznačně rovnou jmenuje Game over – Konec hry (Hans-Peter Martin).
Čtěte také
Je to ale bramboračka, eintopf, boršč… Čeká mě ještě minimálně klasika o tyranii zásluh (Michael J. Sandel). I té za čtení.
Jak z toho ven? Naše okno do dvora rámují kadmiově žluté závěsy, které teď poutají mou pozornost. Jak tou bránou mířím dál, pozoruji, že nejsem v našem vnitrobloku evidentně jediný, kdo zase ponocuje. Gandalf měl pravdu, už jen pohled ven zachraňuje. Pro dnešek by to tedy stačilo, říkám si. Zhasínám světlo a sleduji, jak se postupně několik dalších oken také noří do tmy.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.