Norbert Schmidt: Fidula

28. duben 2021

Mezi zdmi středověkého opevnění kvete bílá magnolie. Hannah ten jarní zázrak dlouho pozoruje. Několikrát strom oběhne a nakonec si pár okvětních lístků strká do kapes. Zanedlouho usíná v kočárku. Opírám se o novogotický oblouk ostění a vyhřívám se na slunci. Jedním okem a uchem sleduji dění v kostele, ale většinou se má pozornost upírá jinam.

O čem se jí asi zdá? O rozkvetlém stromu, který jsme právě objevili? Nebo o pár let starším Bernardovi, před kterým nedávno tančila jak David před archou úmluvy, když po dlouhé karanténě zase dorazil? Nebo vítězí červený slon, kterého za sebou tak ráda tahá?

Čtěte také

Uvnitř středočeské baziliky burgundského typu sedí jen pět nebo šest lidí. Druhé velikonoční pondělí v čase covidové pandemie opět zeje prázdnotou. Když pater po slavnostním aleluja a evangeliu přistoupí ke kázání, rozdrnčí se mu pod barokní basičkou mobilní telefon. Jako na potvoru se k němu přes všechny tkaničky, krajky, štoly a alby nemůže dostat. Po zdánlivě nekonečné chvíli začíná svou promluvu vyznáním, že ta rouška konečně k něčemu je. Není teď totiž naštěstí vidět, jak strašně se červená.

Ačkoliv jsem s místním panem farářem nikdy neprohodil víc jak pár slov, mám pro něho slabost. Nevím, jak to dělá, ale vždy, když ho zdálky spatřím, probouzí ve mně tichou radost a vědomí, že svět je ještě leckde v pořádku. A to, i když se mu přihodí něco takového jako dnes. Už roky si lámu hlavu, čím to je. Jeho kázání jsou všechno jiné než brilantní.

Čtěte také

Přiznávám, že si z nich beru jen pár vět a po zbytek času si spíš prohlížím vitraje a obrazy nebo znovu čtu biblické texty. O nějaké eleganci liturgie v jeho případě také nemůže být řeč. Ani dar společenské obratnosti na něho nezbyl. Žádné fascinované davy nepřitahuje. A přesto ho mají všichni, kdo ho znají, moc rádi. Je to zkrátka živoucí božská záhada! Možná je klíčem jeho bezelstná nezajištěnost a nevykalkulovanost čitelná ve všem, co dělá, bezmezná důvěra v člověka, jeho františkánská otevřenost…  Možná se „jen“ – stejně jako jeden jihočeský venkovský farář, který mě kdysi křtil a kterého mi tak připomíná, – každý den modlí, aby se svým farníkům nikdy nestal církevní překážkou k velikonočnímu tajemství.

V tomto kostele se rozhodně nehlásá nenávist ke složitosti světa. Nemalují se zde čerti na zeď a kněz tu nehraje roli tak trochu upgradovaného kmenového šamana. Nebují tu ani agresivní nostalgie, ani vystrašené a uražené církevnictví.

Zevnitř chrámu teď slyším útržky jednoduchých vět o jaru, o tom, jak všechno kvete, jak v tyto dny nový život všude povzbudivě prorůstá na povrch. Hlavu opět opírám o prohřátý kámen. Hannah pořád spí.

Čtěte také

A pak se to stalo. Průzračný zvuk houslí rozezněl shůry všechny migmatity, amfibolity a jemnozrnné ortoruly, z kterých je tento chrám vystavěný. Vysoké tóny – které zkomponoval Georg Friedrich Händel, jak jsem se později dozvěděl – z čista jasna vrchovatě a energicky překonaly mé dosavadní rozpačité přemítání. Zpozorněl jsem až do poslední buňky jak zasažený bleskem. Během žádného koncertu v Rudolfinu, Obecním domě nebo svatovítské katedrále jsem něco podobného ještě nezažil. A to jsem pořád přešlapoval jen ve dveřích, v předsíni oné nebeské koncertní síně. Velké zázraky se člověku většinou odhalují o samotě, po dlouhém čase prázdna někde na prahu meziprostorů.

Ta melodie asi pronikla i do snu malého dítěte, napadalo mě.

Vím, že v osmiboké kapli ukryté hluboko pod hlavním oltářem už po staletí kolem Ukřižovaného velikonočně notuje čtyřiadvacet Božích poslů na harfu, trumšajt, citeru, loutnu, trubky a šalmaje, portativ, kvinteru, fidulu, křídlo, dudy, zvonky, bubny a triangl. Rád tam občas po bohoslužbě zajdu.

Čtěte také

Dnes ale andělský ansámbl nemuzicíroval, jen jeden jediný nástroj stačil, aby bohatě naplnil rozlehlý prostor a prolomil čas. Naše kamarádka Magdaléna vlastně nehrála nám, jak mi po chvíli došlo. Hrála staré stavbě, všem těm vzpomínkám, událostem a myšlenkám, které se otiskly do mohutných zdí. Hrála tu sama neohlášeně světu a vesmíru pro radost. A my jsme se k tomu jen náhodou, z Božího dopuštění, připletli.

O několik hodin později, odpoledne, když už jsem sekal dříví, najednou mraky přehradily záplavu paprsků jarního slunce. Začalo pršet a pak během několika minut velikonoční pondělí pohltila vánice. Náš dvorek přikryl sníh, louže zaklopil led. Zima se dere nazpět – letos snad už naposledy.

Malá Hannah se na tu večerní sibérii dlouho kouká z okna, stále u sebe schovává velké bílé květy, které dnes ráno posbírala, a tiše si pro sebe něco pobrukuje. Bude také jednou hrát na nějakou fidulu nebo šalmaj?

autor: Norbert Schmidt
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová