Norbert Schmidt: Odpadlíci

15. duben 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Bývalý prezident Václav Havel (vlevo), americký rockový zpěvák a kytarista Lou Reed (vpravo) a americká folková zpěvačka Suzanne Vega na slavnostním předání Ceny Jindřicha Chalupeckého
0:00
/
0:00

Také máte rádi podcasty? A kde je posloucháte? V autě, v kuchyni při mytí nádobí, ve vaně nebo při ranním běhu či cestě do práce? Ten, o kterém vám chci podat zprávu, se podle mě nejlépe poslouchá dlouho po půlnoci u hořícího krbu. Koukám do plamenů, všichni v domě už spí, naslouchám praskání dřeva, do kterého se napravo plete jemný zvuk akustické kytary a nezaměnitelný chraplák a nalevo rázovitý hlas bývalého amerického prezidenta.

Barack Obama si do svého nového pořadu na Spotify pozval rokenrolovou legendu Bruce Springsteena. Renegades: Born in the USA. Tohle by se u nás v rozhlase vysílat nemohlo, napadá mě hned u první epizody. Těch pauz, bezcílných odboček a dalších zdánlivě hluchých míst je tam na náš rádiový formát, kde to musí frčet, vážně příliš.

Čtěte také

Nezávazné chlapácké klábosení střídají dramatické, emocionálně vypjaté příběhy, osobní vzpomínky a výlety do amerických dějin. Zamyšlení nad příčinami rasismu, sociálního a politického rozdělení odlehčuje nadsázka, vtip nebo sloka ze známého hitu. Obama vždy na začátku předešle krátkou rámující úvahu, a vlastně to nepůsobí až zas tak profesorsky… I s těmi „chybami“ tenhle amalgám – alespoň teď v noci, zdá se mi – přece jen nějak zázračně drží pohromadě. Zvuk je vynikající. Intimita formátu podmaňuje. Bezprostřednost chvíle je skoro absolutní, čas se zpomaluje a pomlky, zaškobrtnutí nebo bezcílné drnkání do strun otevírají prostory pro vlastní úvahy, představy a vzpomínky.

Při otázce, co je vlastně Amerika, Obama vypráví, jak na rodné Havaji vítal Neila Armstronga. Když lidé kosmonauta s jásotem oslavovali, seděl malý Barack na ramenou svého bílého dědy s americkou vlaječkou v ruce. První černý prezident také líčí, jak o něco později přiletěl na kontinent do Seattlu a vyrazil s maminkou a babičkou autobusem, vlakem a nakonec i půjčeným autem na velikou okružní jízdu po USA. Vydat se na cestu, zakusit tu nezměrnou rozlohu, trmácet se na koncert až na kraj světa, jak dodává Springsteen, a třeba i na Měsíc, to je základní zkušenost Ameriky.

Čtěte také

Na takové cestě člověk může poznat sebe sama, kam patří, anebo lépe: kam by chtěl patřit. Zavírám oči. Vidět solná jezera Utahu, sestoupit do Grand Canyonu, zažít geologický rozměr stovky mil dlouhé dálnice přes poušť bez jediné zatáčky je formativní zkušenost, která zásadně koriguje evropskou perspektivu.

V dalším díle přijde na přetřes sama hudba, její nekonečný proud, který kombinuje nesourodé tradice tak dlouho, až vznikne něco absolutně nečekaného. Americká hudební galaxie country a gospelu, jazzu a bluesu, rapu, rokenrolu a nevím, čeho ještě, těží ze zvukového pokladu celého světa. Žádná kombinace není zakázaná. Rokenrol je svoboda, hudba mění život, jak s chechotem tvrdí Springsteen: „Je to poslání, které je směšné a vznešené zároveň.“

Čtěte také

Pak se bývalého prezidenta ptá, jak se stalo, že na pohřbu obětí masakru v Charlestonu zazpíval Amazing Grace a strhl nejen plný kostel, ale celou Ameriku. Obama odpovídá povzdechem, že jeden z mála okamžiků, kdy téměř ztrácel naději v americkou společnost, protrpěl, když se mu ani po zastřelení dvaceti šestiletých školáků v Newtownu nepodařilo přesvědčit Kongres o nutnosti zpřísnit regulaci držení zbraní.

A dál následoval jeden amok za druhým. Když v kostele v Charlestonu postřílel bílý rasista účastníky biblické hodiny i s jejich pastorem a prezident opět jako tolikrát předtím doletěl na místo tragédie, už se mu zkrátka nedostávalo slov. Nechtěl mluvit. Nemohl mluvit. Až večer před pohřbem se Baracku Obamovi mezi chmurné myšlenky vkradla známá melodie, která se zpívá jak v bílých, tak i černých kostelech. Co neumí on, první muž země a zkušený řečník, dokáže možná stará píseň, řekl si tehdy.

Čtěte také

Opět zavírám oči. Obamovo a Springsteenovo americké zvukové pásmo ve mně nakonec vyvolává čistou nostalgii a představuji si, že jednou budu svým vnoučatům vyprávět asi tohle: Nebudete tomu věřit, milé děti, ale i my jsme kdysi měli prezidenta, který si rád povídal s rockery o svobodě a lepší společnosti.

To už je dávno, když Václav Havel na balkoně Pražského hradu mával lidem v doprovodu Rolling Stones, kamarádil se s Frankem Zappou a Lou Reedem. A kdyby neumřel, tak by určitě také točil autorské podcasty. To se vsadím! Ale ty by nejspíš nepůsobily tak testosteronově jako tenhle z pohádkového ranče v New Jersey. Havel by si asi své pop-rockové přemítání o neustále unikající svobodě, horizontu horizontů a budoucím empatičtějším světě natočil, tipuji, raději s Joan Baezovou nebo Susan Vega.

Už se skoro rozednívá, přikládám do kamen, poslouchám jednoho prezidenta a myslím na druhého. Myšlenky utíkají do minulosti a budoucnosti zároveň: Možná, že i pořádná dávka nostalgie může být tou správnou vakcínou na další cestu. Dobré ráno!

autor: Norbert Schmidt
Spustit audio