Norbert Schmidt: Fotografie

pátek večer: Bílá a žlutá. Vánice a rozkvetlé pampelišky. Cvakám a cvakám a v pantoflích pobíhám po louce u klášterního domu pro hosty. Lepší vstupní kontrast si na začátek přát nemohu. O chvíli později, ještě se sněhovými vločkami ve vlasech, debatujeme s Tomášem o následcích covidu a rozevírání nůžek všude kolem. Ovládne budoucnost strach (z úplné marginalizace), návrat ke starým pořádkům (který není možný, respektive je sebevražedný), nebo odvaha vydat se na neznámé cesty (o kterých nevíme, zda nás nesvedou do slepé uličky)? Přiznávám, že mě teď ale víc trápí světlo. Je mizerné. Další snímky z večera už nebudou. O půlnoci vycházím ještě jednou ven, tma i ticho jsou tu absolutní. Automat potěžkávám v dlani.

*

sobota ráno: Sluneční paprsky skenují jak lasery surový beton, z těžké hmoty vyzdvihují mapy po vyschlé vodě a rovnoběžky a poledníky po hranách bednících dílců. Oltářní stěna je mírně prohnutá. Skrze otvory po vytažených šuptyčích proniká dovnitř několik dalších světelných drahokamů. Těm se snažím vyhnout. Efektní záběry světla a drsného povrchu pábí. Bude to bomba. Nebo je to, co právě obdivuji, přece jen krása, která se objektivem promění v profláklý estetismus? Každopádně se tu musí lovit se stejnou ostražitostí jako na rozkvetlé louce. Říkám si, že by mniši tu malou kapli vůbec nemuseli dokončovat. Instalace sofistikovaných skrytých světel, tuna sádrokartonu, butiková bílá a exkluzivní dřevo mobiliáře to zanedlouho jen všechno zabijí.

*

sobota dopoledne: Debatujeme o populismu, tradici, hněvu a radosti. Do objektivu chytám dým z profesorských doutníků Toscanello Rosso, jak na slunci oslavuje Josefovu, Martinovu a Tomášovu hlavu. A hned nato ještě rychle ostřím asketický profil usměvavého Lukáše, který se nás marně snaží přesvědčit, abychom už vyrazili rokovat a mudrovat s ostatními. Nepráskneme to Blesku? Prý za dobrý tip platí až dvacet tisíc. Tím bychom mohli trochu snížit věčné ztráty naší revue a konečně nějakým skandálkem konkurovat nedávné narozeninové párty na střešní terase jednoho barokního paláce.

*

sobota odpoledne: Stoupáme podél rozkvetlých sadů, luk a bíle obalených trnkových keřů, skrz suťový les a doubravy výš a výš. Stolová hora nám všem vyráží dech. Zima se tu překlápí rovnou do léta. Keltské valy, nádrž, cesta přes náhorní plošinu vede až k omračujícím výhledům z pravěké akropole. Skrz objektiv ale hned spatřím i Ztracený svět Sira Arthura Conana Doyla. Nepřekvapilo by mě, kdybych mezi těmi petrklíči a ocúny objevil čerstvou stopu T-Rexe. Mám ho, Vladaře!

*

neděle ráno: Lekce od Doma Samuela, opata kláštera, který nás hostí: „Bůh nevolá dokonalé, ale vede k dokonalosti.“ Bratři byli covidem na měsíc zcela vyřazeni z věčného rytmu práce a liturgie. Šestašedesátiletý mnich suše konstatuje, že po téhle zkušenosti už tuší, jak bezmocně se bude cítit, až mu bude devadesát. Z toho výletu do budoucnosti se opatovi ještě trochu třese ruka. Pozoruji jeho výrazné obočí a rychle těkající oči za tlustými skly brýlí. Ty mě štvou, jejich odlesky mi kazí portrét. Tady se mi žádný záběr nepovedl, uvědomuji si hned. Ani ten neúspěch neověřuji.

*

mše: V kostele se fotit nesmí, ale za ty roky, co sem jezdíme, už mám vychytané, jak tady nepozorovaně krást. Teď přijde jeden z několika málo okamžiků, kdy se všichni podívají jinam než ke mně. Vytahuji zbraň a chladnokrevně zamířím do minimalistické ikony. Hustý rotující oblak kadidla prořezávají dopolední světelné provazce. Takový záběr snad ještě nikdo nemá… Kláru fascinuje to samé, co mě. A šeptá, zda si pamatuji na kouřové video Yazida Ouleba Dech recitujícího jako znamení. Jde o aluzi na súfijskou mystiku, kterou jsme spolu kdysi obdivovali na výstavě Traces du Sacré. Předstírám, že nepamatuji, protože jsem si jistý, že teď v černé krabičce mám něco daleko lepšího.

*

neděle před obědem: Bratr Josef zachraňuje obě auta, která se nám jako na potvoru na výletě porouchala. Někdo nás tu nechce! Směje se. Mačkám spoušť. Josef je jediný z mnichů, který na mě působí stejně vyrovnaně, ať má na sobě černobílý hábit, nebo modré montérky. Zalepenou pneumatiku vyráží potopit do rybníka. Trapistické ryby to prý přežijí. A my snad také. 

*

odjezd: Martin hned za branou přibržďuje. Nalevo pár kroků od nás si to pomalu a sebevědomě štráduje rezavá liška. Stahujeme okénka a tasíme objektivy. Teď už všichni. Jo, jsme z Prahy. Liška nás míjí s pohrdáním. Za chvíli zastavujeme ještě jednou před kamenným smírčím křížem u staré barokní aleje vedoucí ke klášteru. Vyřezávám fotografické detaily kamene, mechů a lišejníků. Budou se hodit na frontispis něčeho hloubavého.

*

Je neděle odpoledne. Na zpáteční cestě, těsně za Úterým, zjišťuji, že ve fotoaparátu chybí paměťová karta. S překvapením pozoruji, že zůstávám klidný. Něco mě totiž zároveň napadlo...