Norbert Schmidt: Střepy proti světlu

1. červenec 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Vzpomínka na maják

Myslím na to už dlouho. Měl bych někdy z paměti vyloupnout a zaznamenat důležité obrazy, nejstarší záblesky minulosti, soustředěné chvíle, které ještě nepropadly nenávratně do tmy. Rozhodně nejde o myšlenky, ale spíš o jakési útržky z filmů, několik málo fotografií.

To zvláštní na nich je, že je nemůžu nikomu ukázat, jsou skryté uvnitř mého těla. Nedají se ani vyvolat ve vývojce, ani přetáhnout nějakou zázračnou myší na obrazovku počítače. Mohu je jen popsat, ale vždy za cenu určité ztráty.

Čtěte také

Myslím na ně dlouho, včera jsem ale zjistil, že už mě někdo předběhl a nápad přetavil rovnou v celou knihu. Nepřekvapilo mě to, na nějakou originalitu už dávno nevěřím. Jen na odvahu, konkrétní situaci a dotažení záměru. Kniha Zpráva z vnitřka, která teď leží vedle klávesnice, je skvělá. Paul Auster do ní zapsal všechny zásadní otázky i za mě: „Kým jsi byl, malý muži? Jak se z tebe stal člověk, který uměl myslet, a kam tě tvé myšlenky dovedly, když jsi už myslel? Vyhrab staré příběhy, shrábni všechno, co najdeš, pak vyzdvihni střepy proti světlu a prohlédni si je. Udělej to. Zkus to.“

Jako první se mi vybaví slunečný den pozdního léta, slaná vůně moře a táhlý hluboký zvuk lodní sirény. Stojím na špičce mola u černého majáku. A vím, že mě zdraví táta. Domluvili jsme se. Troubí třikrát, jak slíbil, a všechno se chvěje. Velký ocelový kolos se pomalu sune kolem, táta stojí v bílé košili na kapitánském můstku a mává mi. Jsou mi asi tři nebo čtyři a koukám se kolmo nahoru. Jsem strašně hrdý, chci být jednou jako on, a zároveň se mi do očí hrnou slzy. Tuším, že ho zase dlouho neuvidím.

Čtěte také

Jeho návraty si také pamatuji, je jich víc, třeba ten, jak běžím – musí to být asi o tři roky později – ze školy domů a hledám oranžové auto, zda už parkuje na svém místě. Mám ohromnou radost, když ho objevím. Vybavují se mi tátovy velké ruce a nohy a kufr rozevřený uprostřed místnosti. Ale ten záběr loučení, podtržený sirénou, která otřásá mořem i zemí, a dlouhá sekvence připomínající závěrečné titulky – jak se loď pomalu proměňuje v malou černou tečku a nakonec mizí za horizontem a máma mě nemůže přesvědčit, že už musíme jít domů –, ten je nejsilnější.

Pak se objevuje jiný útržek. Rukama a ostrým klackem pod mohutným stromem mezi kořeny vrtám do písčité země díru a propojuji jakýsi systém malých cestiček. Víc o tom záběru nevím, nedokážu ho ani dobově, ani místně zařadit.

Další sekvenci opět dominuje písek. Sedím na hřišti uprostřed panelového sídliště. Tíží mě plastový indián, kterého jsem ve školce nepozorovaně strčil do kapsy. A tak ho zahrabávám co nejhlouběji. – Chodili jsme tenkrát všichni do školky i zpátky domů sami. Chránil nás jen kožený chlebník pověšený na krku. – Druhý den ráno při návratu na místo činu mě napadá, že bych mohl indiána vrátit. Ale v pískovišti už ho nenacházím. Žádný průšvih z toho není, jen tato čas od času se vracející vzpomínka.

Čtěte také

Na střepu, který obracím pak, rozeznávám babičku. Leží v posteli, musím už několik nekonečných dnů kolem její ložnice chodit tiše. Je nemocná a nehraje si se mnou jako jindy, neučí mě kreslit husity a rytíře, nevypráví mi o bitvách v dalekých Čechách, o Praze, o kraji plném rybníků a lesů, o zvířatech na dvorku, která jsou o tolik živější než figurky kreslených filmů v černobílé televizi. Teď k ní ale najednou mohu vstoupit. Nesu jí červenou růži. Babička má narozeniny. Mně je pět. Smějeme se, tiskne mě k sobě. Máma mi později bude vyprávět, že babička v tu chvíli říkala, abychom jí tu kytku schovali na hrob. To si ale nepamatuji. Ani si nepamatuji na pohřeb, který byl o pár týdnů později.

Vzpomínky, obrazy, záblesky situací začínají najednou strašně skákat, jako když uhání rychlík po starých kolejích nějakou nekonečnou metropolí. Pak se přece jen jeden obraz z toho rozmazaného šedého chaosu, který se míhá za oknem, zase zaostřuje. Dokonce řeže a vrhá mě do dospělosti. Mám mámě sdělit, co mi včera řekl doktor. Diagnostikovali rakovinu a musí okamžitě na operaci. Táta není doma.

Čtěte také

Na posledním záběru, který se sem najednou vnucuje už jaksi úplně mimo původní záměr, budím malého Adama. Je mu přibližně tolik, kolik mě v ten den, kdy siréna otřásala majákem. Říkám, že se mu v noci narodil brácha. Září mu oči a ptá se, kdy ho navštívíme. Z porodnice pak vyrážíme na žižkovskou rozhlednu. Letíme do oblak. Adam utíká ke sklu, běžím pro jistotu za ním. Rukou ukazuje přes moře střech k Hradčanům a pak hledá, kde bydlíme. Fascinuje ho výtah a kovové schody do nižšího patra.

Koukám se na těch pár prvních vykopaných střepů proti světlu obrazovky.

Ještě se nepropojují. Potřebuji další.

autor: Norbert Schmidt
Spustit audio