Norbert Schmidt: For Mark Rothko

20. prosinec 2021

Stojíme v potemnělé místnosti před obrazem, který je ještě o řád temnější. Prohlížím si dřevěnou vyřezávanou lavici pro dva hned nalevo od něj. Za zády mám prosklenou vitrínu, na zemi napravo od obrazu leží pod sklem kus látky s hebrejskými znaky. Hostitel Stefan Kraus se na naši malou skupinu obrací otázkou: „Co vidíte? Co vás napadá?“

Pomalu se ozývají slova jako tma, rám, černá, závěs, vlajka, díra, pole… Bez dalšího rozebírání je necháváme znít prostorem. „To, na co se díváme, jsou ze všeho nejdříve věci, hmotné předměty. Co mají společného?“

Čtěte také

Stefan si půjčuje od staršího pána chodítko a odsune ho mezi obraz a lavici. „Všem jim něco chybí, evokují pocit něčí nepřítomnosti,“ přemýšlím nahlas. Pán z protějšího rohu ale oponuje: „Na mě naopak působí silně svou přítomností, jedinečností.“ „Ale to si nemusí odporovat,“ navazuje Stefan, „každé dílo potřebuje svého pozorovatele, až pak o něm vůbec můžeme přemýšlet a rozprávět.“

Společně skládáme bohatou mozaiku dojmů. Některé rezonují, některé se rozbíhají do protichůdných stran. Pak objevujeme detaily. Třeba další barvy, jež na plátně prosvítají. A také to bílé „poškození“ v levém dolním rohu obrazu, které se táhne mírným obloukem až k jeho středu. Anebo je to „zranění“, „jizva“? Když padnou tato slova, začne se načervenalá barva „rámu“ všem najednou jevit jako barva masa nebo kůže. Ale co se tu vznáší před čím? Červená před černou? Nebo černá před červenou? A je to vůbec černá? Není to spíš tmavě fialová?

Čtěte také

„To poškození, zranění, je každopádně pro obraz klíčové,“ konstatuje mladá paní naproti. A opravdu: iluzivní šrám zesiluje a zároveň bourá iluzivnost plátna. Tento obraz je oknem, které nás vede do meditační hloubky, ale zároveň stále i pouhým pomalovaným kusem plátna, které tu visí na zdi. Není to ikona ani jiný křesťanský symbolický obraz, jehož obsah by ležel někde v dálce za povrchem. Paradoxně nás právě namalovaná trhlina neustále vrací k předmětnosti obrazu a do přítomné chvíle.

Teprve nyní nám Stefan přibližuje autora: Frederic Matys Thursz – a název: For Mark Rothko (1972). Thursz byl malíř druhé generace umělců radikální barevné abstrakce, navazující na Američany Barnetta Newmana, Ada Reinhardta a právě Marka Rothka. Dlouhé roky tvořil v New Yorku, ale konec života strávil v Kolíně nad Rýnem. I proto se stal mostem spojujícím evropskou a americkou zkušenost. Stefan nás upozorňuje na to, že všichni jmenovaní malíři měli židovské kořeny. Ke svému židovství se Thursz také otevřeně hlásil. Ne náhodou si proto barvy pro několik svých obrazů – a také pro ten kolínský – vypůjčil ze slavného Rembrandtova díla Židovská nevěsta.

Čtěte také

Ale hlavním vzorem a inspirací se pro něho stal Mark Rothko, jemuž obraz před námi věnoval. A to jak malířsky, tak i reflexí vlastního původu. V jednom rozhovoru k tomu Thursz říká: „Když se Rothka ptali, co je tématem jeho obrazů, černého čtverce, (…) odpověděl, že hroby pogromů. (…) Můj materiál byl popel a kosti, které měly zcela specifický význam: koncentrační tábory, lebky, ruce, znetvořeniny.“ A Thursz pokračuje: „Na jedné zdi krematoria v Dachau jsem objevil vyryté jméno svého strýce (…). Ale vlastním tématem nejsou lágry. Spíš je to samo utrpení, ponížení, zděšení, bolest, smrt a vše, čím se dá zničit odvaha k životu a lidská důstojnost.“

Jen letmo se vracíme k předmětům, které se nacházejí kolem Thurszova plátna. Barokní bohatě vyřezávaná lavice sloužila pro obřízku. Na jedné straně seděl kmotr s osmidenním chlapcem, druhé místo zůstávalo neobsazené, vyhrazené proroku Elijášovi, který měl chránit dítě před nebezpečím. Ve vitríně leží egyptský papyrus ze 4. století s vyobrazením prázdného trůnu. Jde o antickou symboliku moci nepřítomného božství, kterou později převezme křesťanství. Středověký breviář vedle je otevřený na stránce slavnosti Obřezání Páně s patřičným vyobrazením. Závěs na zemi kdysi zakrýval výklenek na tóru v jedné z kolínských synagog.

Čtěte také

Všechno to jsou fragmenty, ze svého původního kontextu vytržené předměty, které se ale při bližším zkoumání navzájem doplňují a umocňují. Jsou to okna do dalších světů a příběhů, které se podivuhodně proplétají.

Dějiny nemůžeme vystavovat, jen věci, které po nich zbyly. Můžeme si nad nimi vyprávět o sledu událostí, rozvažovat nad osudy jejich tvůrců nebo majitelů, přemítat o souvislostech, ze kterých pocházejí. A pak i přemýšlet nad tím, kde stojíme dnes. V tomto ohledu jsme stále na začátku.

První letmý dotek expozice „Do dáli“, která se věnuje výročí 1700 let židovství na německém území, končí. Stojíme v malém foyer Kolumby, Muzea umění arcidiecéze Kolína nad Rýnem. Venku už je také tma. Loučíme se.

autor: Norbert Schmidt
Spustit audio