Norbert Schmidt: Poslední zrcadlo Gerharda Richtera
Den co den se k němu vracím. Někdy hned ráno, někdy přes den nebo i pozdě večer. Přitahuje mě jako magnet, jako vesmírná černá díra. Je to zrcadlo, ale člověk se v něm skoro nevidí. A přesto bystří pohled. Je to víc než zrcadlo, je to obraz. A navíc visí v kostele.
Teprve když si Gerhard Richter potřetí povzdechl, jaká je to škoda, že jeho dílo v tomto chrámu nemůže zůstat déle, navrhl mu pater Stephan Kessler, aby pro ně vybral vhodné místo. Dlouho v kostele váhali, co dělat, co vůbec slavnému umělci říct. Současné umění je tady u Sv. Petra v Kolíně nad Rýnem sice už roky stálým hostem, ale z principu se nesbírá.
Nová díla sem vstupují jen na chvíli. Tak tomu bylo původně i s Richterovým zrcadlem, které dočasně nahradilo místní klenot, obraz Ukřižování sv. Petra od Petra Paula Rubense. Jde o Rubensovo poslední dílo, které před smrtí vytvořil pro kostel svého dětství. Dnes visí na konci jižní lodi. Rozměrné plátno ozářené přes den nádherným přirozeným světlem spatříte hned, jak do chrámu vstoupíte. Smrtelný zápas světce se před vámi odehrává se strhující dynamikou. Obraz zachycuje dramatické vztyčování kříže, při kterém biřic ještě zatlouká hřeby do Petrových nohou, jedna světcova ruka je stále volná. Apoštol na vás hledí ze spodní hrany obrazu obrácený vzhůru nohama, protože si nepřál zemřít ve stejné poloze jako jeho Spasitel. Vertikála kříže rozráží obraz, anděl už z nebe přináší palmovou ratolest vítězů. Ve špíně na zemi se pod mučeným rybářem z Galileje válí purpurové papežské roucho. Barvy přímo explodují.
Když se Rubensův obraz v minulém roce chystal k restaurování, kurátor Guido Schlimbach oslovil skoro devadesátiletého Richtera, který bydlí na druhém konci města, zda by ho něčím dočasně nenahradil. Malíř zanedlouho odpověděl, že už své dílo uzavřel vitrajemi pro opatství v Tholey a teď už jen kreslí, protože síly docházejí, ale že u sebe má jednu věc, která by se snad hodila: Šedé zrcadlo z roku 2018 o velikosti 228 × 228 cm, třetí číslovanou práci od konce Richterova souborného díla.
Čtěte také
Se zrcadlením pracuje světoznámý umělec již přes padesát let, ale právě temný čtverec od Sv. Petra můžeme považovat za symbolický závěr celoživotního experimentování se sklem. Jako místo spočinutí pro své poslední zrcadlo nakonec Richter vybral nejtemnější kout chrámu, který se nachází na začátku severní lodi. Šedé zrcadlo nechal k dílu barokního malíře pověsit v pravém úhlu diagonálně napříč celým prostorem, aby tak napořád tvořilo jeho tichý protějšek. Zrcadlo se stahuje ze scény na odlehlém místě s maximálně promyšlenou nahodilostí, aby v této poloze působilo v druhém plánu o to mocněji.
V Kolíně nad Rýnem existuje v sakrálním prostoru ještě jiné spektakulární dílo Gerharda Richtera. A to vitraj pro jižní okno transeptu slavné katedrály. Jak se tak dívám do té zrcadlové hloubky u Sv. Petra, napadá mě, že obě díla tvoří v celku města a jeho starobylé posvátné topografii výtvarný i myšlenkový protipól. V katedrále jako by se z fragmentů válkou rozmetaných starých skel skládal nový obraz. 11 263 barevných pixelů o velikosti 9,6 × 9,6 centimetrů se tu neuchopitelně vznášejí vysoko nad hlavami návštěvníků zachycené snad právě v okamžiku těsně před tím, než se spojí v nový obraz.
Čtěte také
Jako bychom pozorovali tvůrčí proces, vznik díla, počátek stvoření. Když se do vitraje opře v plné síle slunce, různobarevné paprsky tancují na pilířích a sloupech nebo dokonce při liturgii v oblacích kadidla s omamně strhující radostí. Šedé zrcadlo ve Sv. Petru je naopak plné nostalgie a mizejících stínů. Tady jste na konci cesty. Hledíte – havlovsky řečeno – na zhmotněné odcházení. A to nejen to Richterovo, ale i to vaše. Prostor kolem se také vytrácí.
Stojím před šedým obrazem. Pozoruji proměny hloubek pohledu a vlastního odrazu. V šedé barvě se všechny ostatní barvy rozpouštějí. Šedá brzdí pohyb, rozpojuje formy, odebírá vše živé, mění realitu v sen. Navazuje až dojem jakéhosi šálivého transcendentna. Richterův obraz mi evokuje i naddimenzovanou historickou fotografii něčeho, co už dávno minulo. Jako bych se díval na stíny starých příběhů. Rozhodující je u tohoto konkrétního díla právě kontext prázdného sakrálního prostoru, ze kterého si zrcadlo půjčuje svou předmětnou obraznost. Možná i proto se Richter opakovaně ptal na možnost zanechat zrcadlo navždy právě tady.
Čtěte také
Popocházím dlouhé minuty před chladnou skleněnou plochou sem a tam. Z čelního pohledu dominuje gotické okno a malá renesanční vitraj svaté Kateřiny. Při pohledu z pravého boku se mi zdá, že se výjev uzavírá, z levého zase, že míří skrze prosvětlený presbytář do neuchopitelné dálky. V obraze nacházím jak temnotu zmaru, tak naději v nedaleké svíci pod sochou Ukřižovaného. Záleží na tom, kam se postavím. Jako by mě obraz, říkám si, nakonec kriticky napomínal, abych ho příliš nespoutával interpretacemi. A to ani tou předchozí o počátku a zániku. Záleží vždy na tom, s čím k němu přistupuji. Šedé zrcadlo je jen pozoruhodný nástroj. Každá spiritualita, třeba i ateistická, začíná jen a jen v nitru toho, kdo se dobře dívá. Začíná úžasem v tichu důkladné pochybnosti.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
