Norbert Schmidt: U Rýna
Sešel jsem dolů co nejblíž k Rýnu a sedl si na poslední schod vysokého nábřeží. Za mnou šumí ve větru staré mohutné platany, přede mnou říční proud, čas od času projíždějí velké nákladní lodě. Těch výletních je teď během pandemie málo. Asi kilometr proti proudu se přes řeku v ostrém slunci pne železná konstrukce mostu Hohenzollernů s tmavou siluetou románské věže Velkého svatého Martina v pozadí.
Tahle úchvatná, navíc dokonale funkční „eiffelovka“ naležato vede železnici už víc jak sto let přímo k patě údajně nejdokonalejší francouzské katedrály. Ta ale nestojí, jak pokračuje jeden z místních ironických komentářů, ve Francii, ale v německém Kolíně nad Rýnem.
Její vnější prušácká bezchybnost – a myslí tím dostavbu z 19. století – však připadá mnohým obyvatelům města příliš namyšlená, nacionalistická. Nositel Nobelovy ceny za literaturu Heinrich Böll proto dokonce tvrdil, že chrámu i městu víc slušelo středověké provizorium s dřevěným jeřábem na nedostavěném torzu.
Výhled na dóm mi teď ale zakrývá nábřeží s výstavními domy a dvouvěžím románské baziliky svatého Kuniberta. Slunce hřeje, je sváteční den, hlasy zvonů se nesou nad veletokem. Sedím na úpatí prastaré antické hranice, která se později stala osou Evropy, její možná nejdůležitější severojižní civilizační cestou, obchodní i kulturní magistrálou, zkrátka středem toho, co dnes nazýváme Západní Evropa, Západ.
Čtěte také
Myšlenky se mi rozutíkávají na levém, římském břehu Rýna. Dívám se přes mohutný proud na východ. Kolíňané žertují, že tam za řekou už začíná Sibiř. Na druhé straně v Deutzu totiž kdysi stálo jen malé castellum jako první ochrana před divokými germánskými kmeny. Průpovídky o barbarech a vesničanech za řekou, předměstí Vídně nebo začátku Asie či Afriky za posledním plotem se najdou snad v každém evropském městě a od nepaměti vyznačují onu nevyhubitelnou aroganci a zároveň sebestředný strach tu větší tu menší, ale vždy jaksi přítomné části urbánních obyvatel.
Ale zpět k Rýnu. Znám tu v Kolíně jen několik lidí a přečetl jsem o něm jen pár knih, žádný znalec města rozhodně nejsem, přesto si tu kupodivu nepřipadám jako úplný cizinec. Možná proto, že stejně jako proud řeky tu pohyb lidí a kultur nikdy neustal. Kolín není jen jedno město, ale hned několik megapolí, které tu leží nad sebou a místy se prostupují.
Čtěte také
Sled zanikání a budování, překrývání a nanášení se tu zatím nepřerušil, i když se několikrát v dějinách zdálo, že moment definitivního zničení města právě nastal. Nenávratně zmizela římská Colonia Agrippina, hlavní vývozce skla do celé říše. Zbylo z ní jen několik zdí a bašt a v novější době stále častěji odkrývané a zpřístupňované vykopávky. Středověké město začala pohlcovat už architektura 19. století, ale ona Colonia Sancta, onen středověký Řím severně od Alp definitivně zanikl až žárem plošného bombardování za druhé světové války.
Jak praví další bonmot, tentokráte umělce Dana Perjovischiho: Kolín je velice starobylé město postavené po roce 1945. Kolín neustále znovu vstává z popela. Možná i proto je věčně tak trochu ošuntělý. Ale to asi neodmyslitelně patří k oné svobodomyslnosti, veselí a ostré (sebe)ironii, která tu možná již od středověku vládne a nesnáší vše feudální, prušácké a autoritářské. Ostatně i Hitler získal při volbách v roce 1933 právě v tomto kraji nejméně hlasů z celého Německa.
Čtěte také
Kolín je vlastně, přiznávám, docela ošklivé město, ta šedá zástavba čtyřpodlažních, nanejvýš tuctových domů ze šedesátých až osmdesátých let je příšerná. Ale mezi nimi tu najdete množství nádherných míst, fascinujících staveb a úžasných předmětů. A všude rostou ty už zmíněné platany! Kolín není jen městem Tří králů hledajících Spasitele, ale také městem Alberta Velikého, Stefana Lochnera, Karla Marxe a Edith Stein, Konrada Adenauera, Rudolfa Schwarze a Heinricha Bölla, Gerharda Richtera, Friedhelma Mennekese, Navida Kermaniho a mnoha a mnoha dalších. Kolínu nevládne nostalgie, to nové nasměrování k budoucnosti je tu právě kvůli všem těm nenávratným ztrátám a zničením přirozenou nezbytností.
Když jsem sem poprvé před víc jak patnácti lety dorazil, nacházelo se město v jednom ze svých výrazných, neustále se opakujících přerodů. Kolín byl dlouho klíčovým, ne-li hlavním kulturním centrem Západního Německa, které tak pracně a obdivuhodně vstalo z trosek a jako málokteré jiné město zosobňovalo poválečný ekonomický zázrak. Bonn tehdy hrál jen roli vládní administrativní čtvrti.
Čtěte také
Na přelomu tisíciletí po sjednocení Německa se mnoho kulturních aktivit přesunulo do Berlína a Kolín tak trochu tápal a začal znovu hledat sám sebe. Dnes mám pocit, že se tu opět pod povrchem hýbe něco nového, jako by se objevoval nějaký další mohutný spodní proud.
Kolín je barevnější, než kdy býval, ale jeho velkorysost, ohleduplnost a nadhled nezmizely. Němci nechtějí opakovat stejnou chybu jako v sedmdesátých letech s Turky, a tak tu stát, město, farnost či kdejaký dobrovolnický spolek bezplatně nabízejí výuku němčiny. A je vtipné pozorovat, jak slečny se Sýrie nebo Číny flirtují německy s mládenci z Porýní či Afghánistánu.
Čtěte také
Ostatně víte, že nejlepší současný program pro překládání z cizích jazyků DeepL je kolínský produkt? Odvrácenou stranou všech těch současných pohybů je zvýšený počet bezdomovců na ulicích a pod mosty. Unese město zvětšující se sociální zátěž a rozevírající se společenské nůžky? O Kolínu se také tvrdí, že je nejsevernějším městem Itálie. Dnes bych ho už ale nepřirovnával k Římu, ale k jinému tavicímu kotli národů a kultur. Podaří se, aby tady na břehu Rýna, jehož temná voda se přede mnou valí, ve stínu slavné katedrály, kolem dvanácti románských bazilik a dvou minaretů nedávno postavené mešity vznikl jakýsi (staro)nový evropský New York?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
