Norbert Schmidt: O krok blíž
V poledním stínu kolínské katedrály, v pestré čtvrti Eigelstein, právě vznikla půvabná kniha pro děti s podtitulem Otázky po Bohu. Samotný název je až barokní, zní: Každý ať z místa, kde je, postoupí o krok blíž. Je pozoruhodné, že ji ve městě, jehož srdcem je relikviář tří králů obklopený stovkami – a to nepřeháním – křesťanských svatých, přímo v centru porýnského katolicismu nenapsal žádný křesťan, natož kněz či řeholník. Napsal ji muslim.
Spisovatel Navid Kermani v ní plní slib, který dal na smrtelné posteli svému otci, aby své dvanáctileté dceři Aydě předal islám, a jak dědeček zdůraznil, „ten náš islám“. A to pro něho explicitně znamenalo ne islám náboženského teroru, před kterým s babičkou kdysi z íránského Isfahánu uprchli do Německa.
Čtěte také
Žádný nemocný islám, kvůli kterému je dnes skoro celý muslimský svět od Kašmíru po Mali, od Čečenska po Jemen prakticky v troskách. Chtěl své vnučce představit islám, který není synonymem zaostalosti, útlaku a násilí, fanatického terorismu a černobílého světonázoru, žádný islám dlouhých vousů, natož islám zahalování a ponižování žen. Pro dědečka to všechno byly deviace islámu, bohužel existující, a ani otec je mladé dívce nezatajuje. Ne náhodou píše Kermani knihu o víře v Boha plnou poetických citátů z Koránu právě v čase, kdy se kouzlo Orientu, jeho krása, jemnost a moudrost, zdá se, vznášejí na samém pokraji zničení.
Ale ani ve svatém Kolíně nad Rýnem to s náboženstvím není o moc lepší. Zrovna tu vrcholí vlna největšího odlivu věřících z katolické církve v dějinách. Městem a zemí otřásají stále nová a nová odhalení sexuálního a dalšího mocenského zneužívání, šíří se hluboká deziluze a beznaděj ze zjištěného rozsahu i systémového tutlání těchto zločinů. Zdejší arcibiskup se navíc mermomocí drží svého úřadu a nechce změnit klerikální kurz.
Čtěte také
Jak v takovém kontextu dívce na prahu dospívání vysvětlit, že víra není jen záležitostí mocichtivých pokrytců a frustrovaných zabedněnců?
Jednotlivé kapitoly postupně rozkrývají témata, jako je nekonečnost, vědomí sebe sama nebo důležitost pochybností, které autor dopoledne napíše a odpoledne dceři, když se vrátí ze školy, přečte. Druhý den ráno se pak na začátku dalšího oddílu snaží zodpovědět její všetečné otázky a opakovaně naznačuje, že „život není jen nějaká blbá náhoda“. Nechybí ani exkurzy do kvantové fyziky, teorie relativity a jazykovědy. Táta svou dceru v žádném případě nepodceňuje. Kermani představuje v této přiznané autofikci náboženství jako mohutný poetický proud, jako síť nevyčerpatelných pokladů, jako tu největší a nejstarší knihovnu existenciálních i humorných příběhů. Náboženství není v jeho pohledu rozhodně nějaký jednoznačný návod k použití. Jak se to má už jen s růzností věr a představ Boha ukazuje například na kóanu, který zaznamenal velký súfijský mystik Rúmí už ve 13. století:
Čtěte také
„Jednou se do vesnice slepců dostal slon. Slepci se velmi divili nad jeho podobou, každý se dotýkal velkého zvířete na jiném místě. To musí být had!, zvolal ten, který nahmatal chobot, velký had. Ne, ne, to musí být stromy, oponoval druhý, který stál mezi jeho nohama, stromy nebo kmeny stromů. (…) Ne, to je přece měkké a vlhké, nesouhlasil čtvrtý, který se dotkl sloního jazyka. Tomu říkáš měkké?, rozhorlil se pátý, který se uhodil o kel. Pohybuje se to rychle sem a tam!, divil se šestý, který stál u ocasu. (…) A tak dále a tak dále… Každý slepec měl jiný obraz slona, ačkoli se jednalo o jedno a to samé zvíře.“
Není divu, napadá mě nad Kermaniho knihou znovu a znovu, že všechny „církevnické ajatolláhy“ spojuje absence humoru, nepochopení smyslu poezie a umění, necitlivost k mnohovrstevnatosti jazyka i světa a sklon k doslovnému, právnickému myšlení, a také sympatie k všemožným odstínům fašismu. Můžeme to pozorovat napříč všemi tradicemi. Islámský ctitel Ježíše jako proroka lásky, ateistický obdivovatel přírody a Goetha, následovník sv. Františka angažovaný v konkrétní pomoci bližnímu, ti všichni jsou shodně takovému úzkému pojetí na míle vzdálení. A to je rovina, ke které celá kniha směřuje. „Bůh je větší“, vždy větší než všechny naše představy – překlad takbíru Alláhu akbar jako „Bůh je veliký“ je podle autora filologicky chybný a tento malý rozdíl oproti „Bůh je větší“ je bytostně důležitý. Stejně jako skutečnost, že slovíčka „možná“ a „snad“ jsou ve verších Koránu jedna z nejfrekventovanějších.
Čtěte také
A kde se vzal ten předlouhý název knihy? Poslouchejte: „Když jednou šejk Abú Saíd, jeden z nejslavnějších mystiků 11. století, dorazil do Tusu, města ležícího na severovýchodě dnešního Íránu, směřovalo do mešity na jeho kázání tolik věřících, že už najednou nebylo místo. A tu zvolal uvaděč: ‚Bůh mi odpusť. Každý ať z místa, kde je, postoupí o krok blíž.‘ Po této větě ukončil šejk shromáždění ještě před tím, než začalo. ‚Vše, co jsem chtěl říci a co nám sdělili proroci, už uvaděč právě řekl,‘ vysvětlil a opustil město: ‚Každý ať z místa, kde je, postoupí o krok blíž.‘“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
