Norbert Schmidt: Karner

25. duben 2022

Když v Kutné Hoře míříte podél monumentální jezuitské koleje ke Svaté Barboře – té fantastické velrybě vyvržené kdysi na břeh města –, míjíte barokní alej světců, kde se domácí patroni vytesaní do kamene, který je plný zkamenělých pravěkých škeblí, mísí s misionáři, kteří dopluli až na kraj světa; ohlížíte se co chvíli do údolí Vrchlice nebo zpátky do města s věží Sv. Jakuba jako hlavním stěžněm uprostřed.

I jeho závratný růst kdysi živily hluboké kapiláry stříbrných štol rozprostírajících se pod městem, pod někdejší hlavní královskou pokladnicí České země; když pozorujete všechnu tu krásu, dveře ve zdi po levé straně krátce před vstupem do chrámu snadno přehlédnete. A přitom právě za nimi najdete tajemství tohoto města.

Chrám svaté Barbory v Kutné Hoře

Pokaždé, když jsou ty těžké dveře pootevřené, rychle vejdu. Neznám u nás totiž jiný prostor, který by byl tak starý a současný zároveň, jenž by v sobě koncentroval nejvyšší možnosti architektury s tak průzračnou jasností. 

Svatobarborský karner, márnice s kostnicí, je napůl jeskyně, napůl stavba; sestupujete, ale schody vás vlastně vedou do nebe. Čtyři objemné válcové sloupy dělí čtvercový prostor do devíti polí. Jako byste se dostali pod břicho mohutného slona. Tři velká okna vás ale hned nutí zdvihat hlavu a strhávají váš pohled do dálky nad horizont, do mraků, do čistého světla. Jako byste zde hmotu přistihli právě ve chvíli, kdy překonala rozhodující mez gravitačních sil a vzepjala se vzhůru. V zadní části na odhalené skále najdete ještě leckde kaluže vody, která při tom velkém pukání v opakovaných vlnách vytryskla.

Čtěte také

A přitom je Svatobarborský karner nedostavěný. Ty čtyři mohutné sloupy a mezi ně roztažené klenby nic dalšího prakticky nenesou. Horní stavba, vlastní márnice, ke které vše směřovalo, chybí. Parléř stačil postavit jen tuto nižší menší část, ossarium, kostnici, ale ani staré kosti z přetíženého hřbitova sem nakonec nedali. Když už začátek architektonického vzepětí působí tak uhrančivě, jak asi měla vypadat horní kaple? Přesně nevíme. Okna s širokými lomenými oblouky mi napovídají, že snad mělo jít o převýšený, odlehčený baldachýn, jakousi lucernu prozářenou ze všech stran barevnými skly vitrají.

Už jen z půdorysu je patrné, že Kutnohorští zamýšleli postavit tak velikou stavbu proto, aby při pohledu z města zdejšímu posvátnému okrsku dominovala jako jeho předsunutá relikviářová koruna. Měl to být předstupeň, práh k Nebeskému království, jakási jeho vstupní brána, zkrátka výjimečné místo posledního rozloučení se zemřelými.

Čtěte také

Tady dole na dně karneru dnes jasněji než jinde vnímám odvahu a zodpovědnost lidí, kteří započali dílo a přitom věděli, že se jeho dokončení a vysvěcení nikdy nedožijí. U velkých katedrál trvalo někdy i celou generaci, než vystavěli jen podzemní základy. A jak nám prozrazují stavebně-historické průzkumy, většina starých kostelů se dochovala v jiné podobě, než si ji vysnili jejich zakladatelé.

O Kutné Hoře, kterou dnes tak obdivujeme, si mnozí myslí, že tu je obraz města jednou provždy dovršený. Ale není toto město – přemýšlím tady na skále pod gotickou klenbou – daleko spíš věky nakupenou srostlicí velkolepých, nikdy však plně dostavěných fragmentů? Nedokončený totiž není jen lucemburský karner. Samotná Barbora nedosáhla ani poloviny své plánované délky. I Svatému Jakubovi dodnes chybí započatá jižní věž. Jezuitská kolej nedořekla své zamýšlené půdorysné písmeno E. Svým barokním vzmachem se ale dostala až k liteře F, tedy už docela daleko. Zato plánovaný pentagon kláštera voršilek se v 19. století dokroutil jen něco málo přes dvanáctou hodinu.

Čtěte také

Ale i nedokončená stavba se nakonec může proměnit v dokonalý obraz.

Právě díky své syrové fragmentárnosti ke mně svatobarborský karner promlouvá možná daleko silněji, než kdyby tu stál hotový, uvnitř vším potřebným vybavený a bohatě vyzdobený. Stal se paradoxně něčím daleko víc než jen torzovitým svědkem minulosti. Stal se kritickým, nadčasovým obrazem – zrcadlem. 

Karner je prostorem protikladů, struktury kříže a paradoxu. Setkává se tu tma se světlem, chlad země a síla slunečních paprsků, tíha a lehkost, hloubka, dálka a výška. Nedokončenost s dokonalostí. Je to prostor zostřené ambivalentnosti, stability i dynamiky, soustředění i rozletu, skrytosti, schoulení i touhy po širém horizontu. Je to snový prostor, který přibližuje a propojuje ty nejsilnější kontrasty na nejmenší možnou vzdálenost.

Je to architektonické podobenství, štěrbina v prostoru a čase.

Ale to nikomu moc neříkejte. Otevře se totiž jen tehdy, když se dole rozhlédnete sami.

autor: Norbert Schmidt
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Nenechte si ujít kouzlo staré Číny s Hankou Maciuchovou

Ondřej Kepka, režisér a moderátor

Ondřej Kepka

Tajný deník čínské císařovny

Koupit

Románové zpracování životního příběh císařovny vdovy Cch'-si, která se jako mladá dívka Jehonala stala konkubínou císaře a díky mimořádné inteligenci, intrikám i krutosti dokázala postupně vystoupat na vrchol a na půlstoletí se stát faktickou vládkyní Číny.