Norbert Schmidt: AP atelier

30. listopad 2022

Největší audioportál na českém internetu

AP atelier | Foto: Eva Vopátková

Norbert Schmidt: AP atelier

Do AP atelieru se dostanete přes malý holešovický dvůr, pak nahoru po kovových schodech, které rok od roku víc a víc pohlcuje přísavník, a nakonec přejdete prkny pokrytou terasu. Otevřete prosklené dveře, protáhnete se kolem košatého krotonu a jste uvnitř. Stojí to tedy určitou námahu a trvá pár minut, než se ocitnete v místech, kde čas i prostor existují přece jen nějak jinak než venku.

Samotný ateliér je prostorná hala v prvním patře bývalé první české továrny na vodoměry, kterou roku 1884 založil Adolf R. Pleskot. Dnes už tady nedrnčí obráběcí stroje, soustruhy ani nýtovací ponky, ale tvoří se tu domy a města. Ticho občas přerušuje jen pípání kopírky, chrčení kávovaru nebo ťukání klávesnice.

Čtěte také

Podlaha je z prostého kletovaného betonu, žádné drahé designové předměty nebo mobiliáře zde nenajdete. Veliké jednoduché stoly poskytují pracovní prostor s dostatečným odstupem, aby se každý mohl nerušeně ponořit do úlohy, kterou má před sebou. U každého místa je ještě štokrle navíc, na které si sedá Josef, když obchází ateliér. Na projektech se většinou pracuje ve dvou, na těch větších i ve více lidech. Paralelně je rozdělaných vždy několik zakázek, takže se týmy různě překrývají. Když si někdo s něčím neví rady, něco shání, tak se nahlas zeptá, a potíž společnými silami odstraníme.

Na severní stěně bez oken jsou opřené čtyři čtvercové překližkové desky, kam se špendlí plány, fotografie nebo skici, aby hlavní myšlenky i problémová místa zůstávaly neustále na očích. Některé věci totiž nevymyslíte, musíte počkat, než se před vámi řešení samo objeví. U střední uličky za plechovými arbory stojí řezačka na papír a stůl na výrobu modelů, ty aktuální jsou pak rozestavěné všude kolem.

Čtěte také

Když někdo telefonuje, odchází většinou na jednu z teras, aby ostatní nerušil. I po těch letech mě stále fascinuje rovnoměrné měkké světlo pronikající dovnitř ze tří stran a stropu. Průhledy na terasy, do korun stromů, na zděný komín a oblaka spolehlivě prozrazují, v jakém čase a ročním období se právě nacházíte. Návštěvníci často komentují výjimečnou, soustředěnou atmosféru, která tu prý vládne.

Pracuje tu deset až dvanáct lidí, každý je ale ve spojení možná s další desítkou externích spolupracovníků. Konzultuje se statika, topení, doprava. Truhlář, kameník nebo zámečník čas od času přinesou vzorky materiálů. Telefonuje se hodně, ale přednost mají osobní setkání. Žádný sebelepší telemost je nenahradí. Když se navrhuje park, nesmějí v týmu chybět vedle zahradního architekta ani botanik či geolog. Když se dimenzuje oltář, přichází teolog liturgik. Konzultuje se s hudebními skladateli, historiky umění, politiky, básníky nebo i režiséry.

Čtěte také

U vstupu do ateliéru stojí jednací stůl. (Pod sebou skrývá schody do skladu.) U něj se odehrává většina společných porad, jednání s klienty a externími dodavateli, ale i oslavy narozenin, svátků nebo Vánoc. Také se tu kompletují projekty.

V čele haly na vestavěné příčce visí obraz od Jana Merty. Jmenuje se prý Štít, ale spíš evokuje nádobu, kalich… nebo součástku nějakého stroje? Těžko říct. Je to předmět nejasných tvarů zahalený do mlhy tušených možností. Vystupuje, nebo se naopak ztrácí? Ideální obraz do prostoru, který celý působí jako scéna, membrána, kde se tříbí nové ideje a tvary, někdy pracně a nejasně, že je třeba i poodstoupit, dokonce odejít z místnosti, aby se ukázaly v pravém světle. Mertův obraz právě před deseti lety na pár měsíců opustil své místo. Josef ho sice dočasně nahradil novým, barevným, od stejného autora, ale v ateliéru brzy zavládl neklid. Všichni jsme se na tom podivném pocitu shodli. Něco tu nesedělo. Obraz už proto letos nikam nepůjčíme.

Čtěte také

Umění tady i jinak hraje důležitou roli. Vedle ateliéru se nachází malá galerie. Prostor byl původně zamýšlen jako budoucí vejminek, ale stal se laboratoří atmosfér, zkušebnou proměn architektury. Umění je výzkumem světa jinými prostředky, když ty ostatní už nepomáhají. Mihli se zde a dění v ateliéru nepřímo ovlivňovali umělci jako Adriena Šimotová, Stanislav Kolíbal, Vladimír Skrepl, Kurt Gebauer a mnoho a mnoho dalších. V posledních měsících ale v galerii pobývala mladá žena z Ukrajiny se třemi dětmi.

V ateliérové hale za stěnou s obrazem hlídá asistentka, vlídný kerberos, a až úplně vzadu v malé podlouhlé převýšené místnosti sedí a kreslí Josef, u velkého okna do dvora. Na stěnách až do stropu visí staré modely, nad pracovním stolem s pečlivě seřazenými tužkami a fixami vrstvy plánků, obrázků, zákresů a fotografií.

Čtěte také

Mezi tím plave dřevěná krabička vystlaná filcem od Jiřího Kovandy, která připomíná, že krásné věci se dají pořídit i z prostých materiálů a levně. Nalevo u okna je fotografie Josefovy Jany, napravo obrázek dědy a prastrýců.

Mám rád ranní chvíle, čas nadechnutí, když v ateliéru ještě nejsme všichni, když si můžu zapsat, co mě napadlo v noci nebo v tramvaji. Podobně uvolněně intenzivní jsou i večery, poslední rozhovory dne někde u dřezu, věšáku na kabáty nebo zavírající se brány.

Ateliér je poustevnou i náměstím.

autor: Norbert Schmidt