Norbert Schmidt: Kameny

16. září 2022

Největší audioportál na českém internetu

Amonit z Whitby | Foto: Norbert Schmidt

Norbert Schmidt: Kameny

Teprve pošumavské deště, jarní a podzimní teploty kolísající kolem nuly, zimní mrazy a letní horka rozlomily černou kamennou pecku velikosti dlaně, kterou Teresie přivezla z Whitby. Na ostrovní pláži se kutálela sem a tam celá tisíciletí a až krátký zborovický nečas osvobodil druhohorního tvora, který spal uvnitř. Jak z nějakého kosmického vejce se tak u nás na terase najednou uprostřed léta vyloupl amonit.

Pozoruji jeho dokonalé, pravidelné, do sebe zatočené vroubkování. Střed hlavonožce se spirálovitě vzdaluje jako černá díra. Přemýšlím, čeho všeho byl svědkem.

Čtěte také

Nahoře nad pláží, odkud pochází, totiž stojí nejromantičtější stavba Anglie. Kdysi to byl první klášter země, vedla ho abatyše Hilda. V roce 664 tam hostili sněm, na kterém keltská církev přijala římský kalendář včetně nového data slavení Velikonoc. Tady se doširoka otevřely horizonty, lidé překročili ostrovní hranici. Anglie se na celá staletí vřadila do širšího celku. Jindřich VIII. to ale vše po roce 1540 opět zarazil. Naše zkamenělina tak zažila už i první brexit. Následoval definitivní konec starobylého kláštera. Stavba se proměnila v ruinu. Vznikl ikonický obraz anglické melancholie.

Vedle yorkshirské zkameněliny pokládám další přírůstek do sbírky. Je to dlažební kostka, kterou jsem si na podzim přivezl z Kolína nad Rýnem. Ležela vykopnutá venku u kostela sv. Petra a já neodolal. Je to kus černého vápence, jehož dolní půlku zdobí vzor z malých, různě širokých kroužků – příčný řez desítkou belemnitů. Opět předmět vyzvednutý z hlubin času, tentokrát vysvobozený štípáním a kradmým přesunem z místa nadbytku do místa nedostatku. Pro to druhé mají v Kolíně i krásné slovo plné pochopení: fringsen.

Čtěte také

Ležel už ten kámen u kostelního presbytáře, když kolem procházelo procesí s Rubensovým obrazem Ukřižování svatého Petra? Slavný barokní malíř se tu na sklonku života konfrontoval i s tématem vlastní smrti. Začernil dlažební kostku také žár, když se o tři století později, o petropavlovské noci roku 1943, během bombardování město proměnilo v jeden ohnivý vír a největší hromadu rozvalin na světě?

Možná tam ale ten kámen ani tak dlouho neležel, třeba ho ze skály odštíply docela nedávno. Znovu ho beru do ruky. Rezonuje uvnitř alespoň nějaké to jiskřivé pábení někdejšího faráře Friedhelma Mennekese?

Ten do kolínského kostela na přelomu tisíciletí nalákal Anishe Kapoora, Jamese Lee Byarse, Eduarda Chillidu, Christiana Boltanského a celou plejádu dalších umělců zvučných jmen. Také oni se tu ostatně potýkali s pamětí a pomíjivostí. Kolínská dlažební kostka ve mně evokuje více obrazů, než je počet do ní zapíchnutých belemnitů.

Čtěte také

Na dřevěný stůl vybaluji ještě třetí věc. Antickou cihlu, prý z prvního století po Kristu. Před časem mi ji zabalenou do vatikánských novin poslal kamarád z Říma. Je to zvláštní předmět, vytlačený z hlíny do jehlanovitého tvaru. Zarazili ho kdysi jak klín do prachu země, aby zpevnil cestu, a teď tu leží úplně nahý jak vytržený starý zub.

Co by s takovou římskou dlažební kostkou asi udělal Carl Gustav Jung? Řím spatřil pouze zdálky, nikdy ho nenavštívil. Už jen představa „stále ještě doutnajícího a žhnoucího tavícího kotle starých kultur, který obepíná spleť kořenů křesťanského, západního středověku,“ byla pro něho natolik tíživá a ohromující, že se městu zdaleka vyhýbal. Podivoval se, jak mohou lidé jezdit do Říma se stejnou lehkostí jako třeba do Paříže nebo Londýna. A když se stařec z Bollingenu na konci svých dnů přece jen chystal zmeškané napravit, postihla ho prý při nakupování jízdenky tak silná mrákota, že od cesty do Věčného města definitivně upustil. Pozoruji proto tu římskou věc, která došla poštou, jako nadmíru nebezpečný předmět.

Čtěte také

Přemítám nad ukořistěnými fragmenty a skládám z nich mozaiku. Krotím odstředivé síly, třídím kamennou sbírku poznámek pod čarou ke knize, kterou nikdy nenapíšu. Je to sisyfovská, ale i útěšná práce.

Vedle lineárních dějin usazených do příběhů, sepsaných a nasnímaných v knihách existují i dějiny otisknuté do předmětů, míst, měst a krajin. „Myšlení je linie, emoce jsou prostor,“ shrnuje vše ještě trochu jinak architekt Peter Zumthor. Potřebujeme obojí.

Potěžkávám ty geologické stopy počátku života, drobné externí baterie paměti, nádoby plné vzpomínek a obrazů, kameny zostřeného vnímání i volné imaginace. Zítra budu pokračovat v dláždění terasy. Mám tu římskou a kolínskou kostku zapustit do dvojjediného středu pod stůl?

autor: Norbert Schmidt