Magdalena Platzová: Chaldejci v Lyonu

A oněch třicet pět poutníků, jež přivezl do Francie z Detroitu, a kterým mám ukázat starý Lyon s přihlédnutím k jejich, jak mi napsal otec Thomas, vroucí křesťanské víře, rovněž nejsou žádné typické americké ovečky. Jsou to Chaldejci, potomci záhadného semitského kmene z jihovýchodní Babylonie. Jejich rodiny utekly do Spojených států z dnešního Iráku, kde pro křesťany už delší dobu není bezpečno. S otcem Thomasem a mezi sebou mluví aramejsky.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Co tady zůstane

Jedna z prvních psaných zmínek o Chaldejcích je v bibli, v knize Habakukově. Když král Nabuchodonozor II. dobyl v roce 586 před naším letopočtem Jeruzalém a zbořil Šalamounův chrám, přišli prý Chaldejci do Judeje jako osadníci. Pro Židy pak následovalo babylonské zajetí a pro Chaldejce zas jiné věci, často se ovšem jejich cesty protnuly, což se – jak mi objasnil Otec Thomas – odráží i v chaldejské liturgii. Od římsko-katolické se v mnohém liší, třebaže se Chaldejci prohlašují za katolíky a hlásí se k papežovi. Ve starověkém světě byli proslaveni svou vzdělaností, zvláště co se tajných nauk týče. Chaldejec bylo dokonce označení pro mága nebo astrologa.

A teď tedy tento prastarý lid klopýtal pod mým vedením v pětatřicetistupňovém vedru památkami Lyonu, které jej, z jeho historické perspektivy, nemohly ohromit tak jako ohromují běžné Američany. Vždyť i Římané jsou pro tento lid náplavkou, snad jen o něco šikovnější.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Za Maricou Vilčekovou

Možná proto si moji Chaldejci dost stěžovali a ptali se, kdy už tam budem, přičemž „tam“ nebyla katedrála svatého Jana, ani krypta v kostele sv. Nizier, kam jsem je také dotáhla, dokonce ani naše slavné lyonské pasáže zvané trabule. Byl to jejich klimatizovaný autobus.

Větší dojem na ně neudělal ani úctyhodný seznam místních světců, který jsem si speciálně kvůli nim osvěžila. Přibližně do 6. století byl totiž skoro každý biskup prohlášen za světce, nedělali se s tím takové okolky jako dnes. Ani otec Thomas je neznal. Kromě svatého Justa ze 4. století, z toho, řekl mi, má doma dokonce relikvii, kousek srdíčka. Bylo by to vůbec možné?

Archeologické vykopávky paleokřesťanských staveb jsem z prohlídky diskrétně vypustila, poutníci se tedy dočkali svého autobusu dříve, než jsme původně plánovali.

Čtěte také

Magdalena Platzová: O lásce

A otec Thomas se mohl s úlevou složit na sedadlo vedle svých berlí. Prý je to nerv, bolest střílí do celé nohy. Jenomže pozor! Poslední zastávkou na této pouti budou Lurdy s jejich léčivými bazény.

Otec Thomas mi svěřil, že skládá v Pannu Marii Lurdskou velkou důvěru. Nemohla jsem si odpustit škodolibou myšlenku, zda své potíže jen nepředstírá, aby pak mohl, v pravou chvíli, berle odhodit. Jak efektní závěr cesty by to byl! 

Vzápětí jsem své podezření zaplašila, bolest v jeho tváři byla skutečná. Když jsme se loučili, slíbil, že mi dá vědět, jak to v Lurdách dopadlo. Mohl by se stát zázrak. Takový malý, na velký by ischias nestačil.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Květinářce v Záhřebu

Navíc, jak jsem si ověřila, vůbec není snadné dostat na zázrak razítko. V Lurdách bylo od roku 1858 nahlášeno sedm tisíc zázračných uzdravení, ale jen 72 z nich bylo oficiálně uznáno za zázrak. Jsou na to odborníci a komise, proces uznání zázraku trvá roky. Nejsme už v 6. století a katolická církev není holubník.