Norbert Schmidt: Nůž
Jak se vypořádat s pokusem o atentát, který jste jen o vlásek přežili? Jak se vymanit z pasivní pozice oběti? A vůbec znovuobjevit chuť dál žít? Odpověď spisovatele Salmana Rushdieho, kterého málem ubodal islamistický šílenec, zní: Napíšu knihu. Na násilí odpovím uměním.
Ta kniha vyšla v dubnu 2024, jen necelé dva roky po tragické události (12. srpna 2022), a jmenuje se Nůž. Meditace po jednom pokusu o vraždu (Knife. Meditation After an Attempted Murder).
Čtěte také
Nůž v názvu knihy je přímočarým odkazem na použitou zbraň atentátníka. Jak Rushdie zdůraznil v jednom rozhovoru, nožem je ale také samo dílo. Kniha je zbraní spisovatele. Napsat text je způsob, jak se bránit, jak dokonce pomocí pera, inteligence a imaginace podniknout protiútok, jak opět aktivně utvářet příběh vlastního života.
Kniha Nůž je nechtěným důsledkem jiného Rushdieho díla. Britský spisovatel indického původu napsal v roce 1988 román Satanské verše o indických přistěhovalcích do Velké Británie. Dílo magického realismu vzbudilo velký ohlas a určilo v mnoha ohledech autorův další život. Některé radikální hlasy z islámského světa totiž začaly kvůli nejedné literární snové scéně křičet, že kniha údajně „uráží islám, proroka Mohameda a Korán“. Vrchní íránský duchovní Ajatolláh Chomejní proto nad spisovatelem vyhlásil v roce 1989 fatvu a vyzval muslimy na celém světě, aby „rozsudek smrti“ s Boží pomocí vykonali.
Čtěte také
Od té doby žije Salman Rushdie v ohrožení, zprvu na utajovaných místech a pod stálým policejním dohledem. Po přesídlení do New Yorku v roce 2000 se zdálo, že se situace přece jen uklidnila. A pak – 33 let po vyhlášení fatvy – zrovna těsně před veřejnou diskusí o nutnosti vytvářet chráněná místa pro pronásledované autory se to stalo. Na pětasedmdesátiletého spisovatele se přímo na debatním pódiu v půvabném mírumilovném městečku Chautauqua vrhl čtyřiadvacetiletý fanatik.
Kniha Nůž je přiznaně autoterapeutickou knihou, ve které se Salman Rushdie vypořádává s hrůznou událostí, bolestí, procesem uzdravování a výkyvy vnitřního prožívání toho všeho. Text ústí do fiktivního rozhovoru autora s atentátníkem. Spisovatel chtěl svého skorovraha nejdříve potkat osobně, nakonec od toho ale upustil. Ukázalo se totiž, že zfanatizovaný mladík není žádné zosobněné rafinované zlo. Rushdieho překvapilo, jak v posledku mělké a ploché byly důvody, které ho vedly k násilnému činu. Jak prázdný, zoufalý byl jeho život ve sklepním bytě mezi Netflixem, počítačovými hrami a kázáními islamistických imámů na YouTube. Jak neskutečně „podmotivovaný“ vlastně byl.
Čtěte také
V jednom z interview, které po činu poskytl, se mladý muž z New Jersey, který se patrně zradikalizoval při návštěvě svého otce v Libanonu, o Rushdiem například vyjádřil jako o nepoctivém člověku, z jehož díla četl snad jen dvě strany. V knižním rozhovoru proto nepotkáváme reálného pachatele, ale obecný prototyp fanatika. Spisovatel ho také nikde neuvádí jménem, ale jen písmenem A. A jako atentátník a jako asshole.
S odkazem na Sokratův výrok, podle něhož „neprozkoumaný život není hoden toho, aby byl žit“, se Rushdie v knize mladého muže ptá, zda přemýšlí o tom, co dělá, zda každý den podrobuje své myšlenky a skutky vnitřní kritice. Ke konci imaginárního sokratovského dialogu atentátníkovi říká: „Začínám chápat. Chtěl jste sloužit. (…) Nechtěl jste být svobodný. Chtěl jste se podvolit.“ Ale pan A., literární suma všech mladých fanatiků, mu rozzlobeně odpovídá: „Pořád to nechápete. Jedině podvolení vede ke svobodě. Proklatě, to je přece právě ten rozhodující bod.“
Čtěte také
Jedině podvolení vede ke svobodě. – Děsivá stará archetypální věta. Poslušnost systému či ideologii jako útěk před zodpovědností za vlastní život, pohodlná výmluva, abychom se nemuseli složitě rozhodovat v nejednoznačných každodenních situacích. Svoboda vyžaduje námahu tvořivosti, vnitřní zralost a nesamozřejmou odvahu.
Strach a podvolení vyznačuje ono nejvnitřnější jádro, které podle Rushdieho spojuje všechny bigotní totalitarismy a autoritářské systémy. Ať už se jedná o islamisty, zabedněné křesťanské církevníky nebo současné americké „trumpublikány“.
Salman Rushdie, jeden z posledních rytířů osvíceneckých svobod, celý život vyznával jakýsi veselý fatalismus, věřil v onu „nesnesitelnou lehkost bytí“, kterou sdílel s Milanem Kunderou. Rushdieho mladší syn se ostatně jmenuje Milan.
Čtěte také
Život se podle této perspektivy žije jen jednou, nelze ho revidovat. Popírač jakéhokoli zásvětna, neznaboh Rushdie ale nakonec dochází k jinému závěru. Skutečnost, že přežil dlouhých dvacet sedm sekund nejtěsnější možné brutality těla na tělo, patnáct bodných ran do oka, hlavy, krku, ruky a životně důležitých orgánů, vnímá jako zázrak. Rushdie konstatuje, že něco jako druhá šance kupodivu existuje, alespoň v jeho případě. Láska podle něho přece jen někdy vítězí nad nenávistí – ne nadarmo v knize několikrát zmiňuje právě i Václava Havla.
Se svou ženou Elizou, rodinou a širokým kruhem přátel chce prožívat každý nový den jako radostný nesamozřejmý dar. Salman Rushdie chce žít, „chce žít, dokud nezemře“. Kniha Nůž není jen protestem proti náboženskému fanatismu, ale i záznamem této autorovy myšlenkové proměny. A Rushdieho vyznáním – vyznáním víry v zázrak života.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
