Pavla Horáková: O ptácích a lidech

Straku jsem poprvé viděla v Bělehradě v roce 1991. Do té doby to pro mě byl pták z bajek, který krade prstýnky. Netrvalo dlouho a straky obsadily města a krajinu i u nás.

Čtěte také

Pavla Horáková: Tsundoku a radost z četby

V Bělehradě jsem poprvé viděla i vrány šedé. Ty jsem v dalších letech pobaveně sledovala v Budapešti, Vídni a naposledy v Bratislavě, kde v parku u prezidentského paláce vyhazují z odpadkových košů krabice od jídla, rozklovávají je a pečlivě z nich vybírají zbytky. Na rozdíl od strak si Prahu zatím nepodmanily.

Bukurešť, to jsou pro mě havrani. Tmavomodré říjnové nebe nad Univerzitním náměstím v centru města v sedm večer náhle potemní. Nekonečný proud havranů – musí jich být desetitisíce – se od východu valí oblohou. Jako jeden muž se přesouvají na nocoviště a dělají u toho příšerný rámus. Napadá mě, že krákání, kdákání a kvákání se liší jen jednou hláskou. Tolik havranů pohromadě jsem nikdy předtím neviděla. U nás na pražské periferii posedávali na sněhu v nepočetných hejnech, a když večer odlétali na kutě do Stromovky, vypadali jako špetka pepře roztroušená na červáncích nad Vltavou.

Čtěte také

Pavla Horáková: Vyjdou-li moje paměti někdy tiskem…

Když v Bukurešti v sedm ráno vyhlédnu z okna, zachytím ještě chvost hejna. Ptáci už nejsou seřazení v jednom šiku jako večer, spíš se jen tak trousí. Někteří posedávají na hřebenech střech, televizních anténách nebo okapech. Na mapě města hledám, kde se ve směru jejich večerního letu nachází nějaká zeleň. V blízkém Parcul Cișmigiu skutečně nacházím na zemi i nízkých větvích výmluvné známky každonoční ptačí přítomnosti. Ráda bych byla u toho, když se sem večer slétají, ale bohužel naopak já dnes odlétám.

Když zůstaneme u stejné čeledi: na kanárském ostrově La Palma jsem potkala několik krkavců velkých, Corvus corax canariensis, kteří se naučili těžit z lidské přítomnosti. U výletní restaurace nad městečkem Los Sauces na deštivé straně ostrova hřadují na zábradlí jako zmoklé slepice, a div by se nenechali pohladit, když vyhlížejí, jestli turistům nevypadne něco z chlebníku. Jejich příbuzný, který ve městě Los Llanos de Aridane na západě ostrova číhá u samoobsluhy, pokřikuje na kolemjdoucí a podobně jako bratislavské šedivky se obratně dobývá do obalů potravin, se dokonce stal místní legendou.

Čtěte také

Pavla Horáková: Slezský Grant Wood

Oprsklá vrána černá sedí na bezpečnostní kameře před obchodním centrem Les Halles v Paříži a překřikuje šumění listopadového deště i bzukot města. Hned vedle v parku invazní papoušek alexandr malý téměř splývá s blednoucím listím ambroně. Alexandři a papoušci mniší se přemnožili i v jiných evropských městech. V jihošpanělské Malaze pro jejich štěbetání chvílemi neslyšíte vlastního slova. Pilně si na palmy nanášejí stavební materiál na hnízda a s větvičkou v zobáku dvakrát delší, než jsou sami, vypadají směšně.

Nad řekou Iowou v Iowa City se plavně vznášejí jestřábi a připomínají maskota zdejší univerzity. Když chtějí přistát na stromě, dosedají na něj z výšky kolmo jako vrtulníky. Dravčí oči vás z výšky sledují, i když si vyjdete podél řeky na procházku. Pozorována a přeměřována jsem si připadala i na Svatém kopečku nad Mikulovem, kde nade mnou kroužil párek krkavců, kteří se usadili na nedalekém Turoldu.

Čtěte také

Pavla Horáková: O čase a dočasnosti

Jsou to tři roky, co jsem na bělokarpatských loukách nad Malou Vrbkou vysoko nad hlavou viděla a slyšela skřivánka, který si v únoru musí vrznout, i kdyby měl zmrznout. Doufám, že i letos první zvěstovatelé jara už dorazili a zima se může pomalu začít ubírat.