Pavla Horáková: Slezský Grant Wood

Olej na dřevovláknité desce z roku 1930 vystavený v Institutu výtvarných umění v Chicagu je jedním z nejznámějších obrazů v americké seriózní i populární kultuře.

Čtěte také

Pavla Horáková: Když příroda prostře stůl

Grant Wood pocházel z Iowy a v tomto zemědělském státě amerického Středozápadu strávil většinu života a taky zde v univerzitní nemocnici v Iowa City zemřel. A právě v Iowa City, v Muzeu výtvarného umění manželů Stanleyových, jsem viděla Woodovy obrazy naživo. Šlo o Portrét paní Donald MacMurrayové z roku 1933 a obraz Kostkovaný svetr z roku 1931, což je podobizna sedmiletého Mela Blumberga, kterého Wood víceméně proti vůli jeho rodičů namaloval v úboru na americký fotbal a s míčem v ruce.

Jak se píše na popisku u obrazu: „Wood, který byl stejně tak fascinován regionální hmotnou kulturou jako renesančními portréty, zobrazuje přemýšlivé americké židovské dítě na pozadí úrodné krajiny. Je to pronikavá výpověď o autenticitě, národní identitě a inkluzivních představách maskulinity v období hospodářské krize.“ Oba Woodovy portréty mě z celé galerie oslovily nejvíc a až zpětně mi došlo, že jsou od autora emblematické Americké gotiky.

Čtěte také

Pavla Horáková: O čase a dočasnosti

Stejně uhranutě jsem stála před několika portréty na výstavě s názvem Nové realismy, která v srpnu skončila v Galerii hlavního města Prahy a v říjnu se přesouvá do Východoslovenské galerie v Košicích a Liptovské galerie Petra Michala Bohúňa v Liptovském Mikuláši.

Pro laiky v oblasti výtvarného umění, jako jsem já, znamenaly Nové realismy objevný počin. Ukázaly mi totiž, že vedle stokrát viděných, vystavených a reprodukovaných českých představitelů abstraktních -ismů orientovaných především na Paříž tvořili v meziválečném Československu také Slováci, Maďaři, Němci, německojazyční Židé a také množství žen. O nikom z nich jsme se ve výtvarné výchově neučili a jejich tvorba po desetiletí vyčkávala v depozitářích, regionálních muzeích a soukromých sbírkách, až bude moci být představena nejširšímu publiku.

Čtěte také

Pavla Horáková: Fyzická blízkost je předpokladem náklonnosti

Díla v pražské Městské knihovně mě zasáhla svou neokoukaností a jinakostí. A mezi nimi nejvíc plátna Paula Gebauera, pokračovatele starého selského rodu, rodáka ze Sosnové u Opavy, který byl v roce 1946 vysídlen do Bavorska, kde o pět let později zemřel. Studoval ve Vídni a v Drážďanech a přes různé styly se dopracoval k takzvané nové věcnosti.

Většinu života tvořil v rodné obci a zaměřoval se na portréty, figurální kompozice a zobrazování polních prací. Odborníci odpustí, ale měla jsem pocit, jako bych se dívala na dvojníka Granta Wooda. Gebauerův Portrét Kocha, ředitele banky v Opavě z roku 1928 z pražské výstavy by klidně mohl být dospělý Woodův Mel Blumberg z Iowy.

Čtěte také

Pavla Horáková: Ztráty a nálezy

Oba malíři se nepodobají jen rukopisem: Paul Gebauer se narodil roku 1888, Grant Wood o tři roky později. Oba zůstali životem i tvorbou věrni rodnému kraji. Oba ovlivnil impresionismus, oba zavrhli abstraktní směry a vydali se cestou figurativní malby, portrétů a venkovských námětů, oba se věnovali monumentálním formátům. Wood je představitelem regionalismu na Středozápadě, Gebauer tzv. Heimatkunst ve Slezsku.

Oba předznamenali fotorealismus. Ale zatímco povědomí o Grantu Woodovi je globální, význam Paula Gebauera nepřesáhl jeho rodné Slezsko. Vtírá se obvyklá myšlenka – Československo mělo svého Granta Wooda, a kdyby tomu přály historické okolnosti, snad by i on mohl dosáhnout světového věhlasu.