Pavla Horáková: Fyzická blízkost je předpokladem náklonnosti

Byla jsem na cestách a hrozilo, že jejich návrat propásnu. Počkali na mě a objevili se koncem března. Všude kolem už hřivnáči osidlovali své oblíbené stromy a já se začínala bát, že tentokrát se těch svých nedočkám a že větev naproti oknům zůstane osiřelá.

Čtěte také

Pavla Horáková: Co mě naučil holub

Za necelé tři roky našeho soužití jsem se o nich leccos dozvěděla. Už vím i to, že strom, který si zvolili za nocoviště, není jasan, ale pajasan žláznatý. Hřivnáči se na něm objeví dřív, než strom vykvete a olistí se. Ve tmě se jejich černá hmota na holých větvích vyjímá zvlášť strašidelně.

Oblíbili si konkrétní větvičky, každý má svou. Přilétají těsně před soumrakem, a než se usadí každý na svém hřadě, stráví spolu chvíli na jiné – neutrální větvi, kde se krátce pomazlí, a předpokládám, že si při tom holubí řečí sdělují zážitky z končícího dne. Pak přeskočí každý do své postýlky a následuje velké čištění a probírání peříček. Odlet se odehrává za rozbřesku, takže ho málokdy zachytím. Jednou za čas se na noc někde zapomenou, ale komu z nás se to někdy nestalo? Výjimečně také zůstanou spát na jiné větvi – asi jako když nás zastihne spánek u televize.

Čtěte také

Pavla Horáková: Ledňáčci a hejlové

Z hromádek, které po nich zůstávají na dlažbě dvora, poznám, co právě dozrává, která potrava je projímavá a která má nejvíc balastních látek. Dva roky měli hřivnáči na našem stromě i hnízdo, zděděné po strakách. Bylo třeba ho trochu vyspravit. Jeden z páru vždycky vyplétá a druhý přináší stejně dlouhé větvičky, které velmi rozvážně shromažďuje. Jsou to legrační ptáci, trochu nemotorní. Jako kdyby si neuvědomovali svoji váhu, při uštipování klacíčků nebo ozobávání bobulí sešplhají klidně až na nejtenčí halouzky a velmi se diví, když se pod nimi zhoupne svět.

Předloni vyvedl náš pár dvě mláďata. Druhou snůšku opustil, snad že by v pozdním létě už nebylo dost času. Vloni na jaře se v hnízdě objevila dvě vajíčka, ale rodiče nikde. Když jsem se podívala po chvíli, vejce byla pryč a holubi se ukázali až na podzim. Nad hnízdem totiž visí ulomená větev a potenciálně ho ohrožuje. Předpokládám, že si proto postavili nové jinde, přespávali tamtéž a na svůj oblíbený pajasan se vrátili, až když měli rodičovské povinnosti splněné a nastal čas nabírat síly k odletu.

Čtěte také

Pavla Horáková: Dva bronzoví jmenovci

Naše lůžka jsou od sebe vzdálená asi čtyři metry, koukáme si takříkajíc do oken. Každý rok při návratu jim znovu vysvětlím, že se v těch našich bude svítit, že budou občas otevřená, budou se za nimi míhat postavy, někdy se dokonce vyklánět, vydávat zvuky a fotografovat. Zatím holubi večer co večer přilétají přesní jako hodinky. Ale každým dnem čekám, že se přesunou hnízdit jinam a na podzim se na pár týdnů vrátí, nebo taky ne. Fyzická blízkost je předpokladem náklonnosti, a každý rok se přistihuju, že holoubky hlídám a kontroluju. Když se opozdí, dělám si starosti jako o členy rodiny.

Kvůli vlastním cestám jsem předloni propásla jejich odlet do tepla. Loni se mi ulevilo, když zmizeli uprostřed léta, ale když se vrátili před tahem k odpočinku a usebrání, a dokonce přivedli jedno mládě, znovu jsem se o ně začala bát. Takže letos počtvrté. Staví se u nás s babím létem? A vrátí se napřesrok? Co když ne? A co když se vrátí jen jeden? Už teď se mi stýská.