Pavla Horáková: Co mě naučil holub
Všimla jsem si toho až poměrně pozdě. Jaro bylo chladné a okno se zvečera neotevíralo. Upozornilo mě až hlasité tleskání křídly před soumrakem. Jasan na našem dvorku si letos za své nocoviště zvolil párek holubů hřivnáčů, největších evropských holubů, kteří se v posledních letech z lesů a polí nastěhovali do měst.
Jejich nocoviště poznáte podle hromádek trusu – pod stromem, pod stožárem veřejného osvětlení, zejména pokud pod ním přes noc parkujete.
Čtěte také
Na jasan přilétali dva, ve stejnou dobu. Vybrali si tenkou boční větev. Seděli asi na paži od sebe a nijak viditelně nekomunikovali. Krátce poté, co jsem si jich všimla, začal na noční větev přilétat jen jeden. Dostavoval se obvykle hodinu před západem slunce a věnoval ji odpočinku a čištění peří. Kolem letního slunovratu přilétal až těsně před západem slunce, ve čtvrt na deset večer. Ráno odlétal s rozbřeskem, brzy po páté. Jeho zvyky byly tak pravidelné, že jsem si chtěla založit tabulku, zapisovat si do ní jeho cirkadiánní rytmy vzhledem k délce slunečního svitu a komentovat je hlasem Davida Attenborougha.
A pak jednou přiletěli tři. Dva, trochu menší, střapatí hřivnáči však ráno hřad neopustili, seděli přitisknutí jeden k druhému a celý den podřimovali. Že jsou to právě vyvedená mláďata, mi došlo, až když jsem viděla, jak je rodič krmí. Vypadalo to spíš jako zápas. Druhý den seděla mláďata už pár centimetrů od sebe. Další den už každé na jiné větvi a přiblížila se k sobě a k rodiči až na noc.
Čtěte také
Jednou ráno za rozbřesku jsem byla svědkem výletu všech tří. Nejdřív starý slétl na sousední dvorek k fontánce a zhluboka se napil. Kurážnější mládě vylétlo za ním a dosedlo na balkon protějšího domu. Druhé se odhodlávalo déle a vrávoravým letem se sneslo na dvorek. Rodič je obě napojil a pak společně odlétli přes koruny stromů a střechy na celodenní pastvu někam do okolních parků.
Od toho dne už vylétali ráno společně a vraceli se před večerem. Mláďata si od původní spací větve odsedávala dál a dál, až jednoho odpoledne přilétlo už jen jedno. To bylo jedinkrát, kdy jsem slyšela starého hřivnáče vydávat nějaký zvuk. Když se blížila hodina soumraku, vznesl se ze své noční větve na střechu domu a temným cukrováním volal ztracené ptáče. Ale to už se nikdy nevrátilo. Poté zmizelo i druhé mládě a starý hřivnáč – nebo hřivnáčová – k nám začal zase chodit nocovat sám, a to i za bouřek, kdy nebe ozařovaly blesky, a tenká větev se pod ním houpala tak prudce, že se musel držet vší silou a asi toho moc nenaspal.
Čtěte také
Jak se postupně zkracoval den, trávil u nás holub víc a víc času. Nepřicházel hodinu před západem, ale klidně tři. V pět odpoledne už se vyhříval v koruně jasanu, poté se přesunul na přestupní větev, podřimoval a čistil se, a teprve až před západem slunce přeskočil do své ptačí postele. To, co si přes den napěchoval do volátka, kam se prý vejde i třicet třešní nebo žaludů, mu vystačilo na celou noc. S každým dnem se zpožďoval i čas ranního odletu. Kolem 20. září byl na bidýlku ještě kolem jedenácté dopoledne. Tehdy se mě ptali v jedné anketě, co je moje totemové zvíře. Bezpochyby holub hřivnáč, který kolem podzimní rovnodennosti každou noc dvanáct hodin spí a předtím ještě tři hodiny důkladně odpočívá.
A pak, 28. září už v sedm ráno nebyl doma. Od té doby se neukázal. V tuhle chvíli už je nejspíš někde ve Středomoří a nám tu po něm zůstal jen zaneřáděný dvorek. Opuštěný holubí hřad mi bude připomínat, že je čas na všechno. Na práci i na odpočinek. I na péči o sebe. Hodina až dvě, které hřivnáč denně věnuje probírání peříček, se v přepočtu na jeho ptačí délku života nedá s lidskou sebepéčí srovnat. Při pohledu na prázdnou větev si taky připomenu, že někdy je čas sebrat se a odletět do teplých krajin.
Netuším, jestli se dobří holubi hřivnáči vracejí na stejná místa. Ale s jarem toho svého budu na jasanu určitě vyhlížet.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
