Pavla Horáková: Stoletá pamětnice z Orlického Záhoří
Jmenuje se Anička a je jí něco přes sto let, i když bych jí jako laik hádala víc. Nedávno prošla omlazovací kúrou, a tak má snad před sebou nejmíň další stovku. Anička je chalupa v Orlickém Záhoří a architektonické studio se na internetu pyšní fotografiemi její nápadité rekonstrukce. Původní stavení z omítnutých vepřovic sedí na kamenné podezdívce, zalomená sedlová střecha prozrazuje, že se nacházíme v podhůří a pohraničí.
Obec Orlické Záhoří se, jak název napovídá, nachází na odvrácené straně Orlických hor, v nížině, kterou v Orlickozáhorské brázdě vymlela Divoká Orlice. Na levém břehu řeky už je Polsko. Obec fakticky vznikla až v roce 1951 a společný místopisný název pokryl někdejší vsi Trtschkadorf, Grünborn, Friedrichswald, Kerndorf, Schwarzwasser a Kronstadt. Kladsko se tu zakusuje do historické mapy Českého království a hranice se tu v dějinách nejednou posouvaly, jak dokazují hraniční kameny z různých období.
Svědkem demografických změn, které tu způsobila druhá světová válka a její důsledky, byla i chalupa Anička. Její konkrétní osud neznám, jen se domýšlím, že tehdy se tak ještě nejmenovala. Od pamětníků vím, že po vysídlení německých vsí ve stínu Orlických hor přišly rabovací gardy, a odnesly všechno cenné, co tu po bývalých obyvatelích zůstalo.
Předválečný cestovní ruch tu odumřel, nebyl zde průmysl, který by přitahoval pracovní síly jako jinde v pohraničí, podhorský kraj nabízel jen zimu, nepohodlí a těžkou práci v zemědělství. A tak se tam nikdo nehrnul a prázdné chalupy chátraly a padaly. Některé se nakrátko staly útulkem hrstky z dvanácti tisíc uprchlíků, jimž Československo poskytlo azyl, poté co je z domova vyhnala řecká občanská válka.
Na rozdíl od jiných míst u nás, kde se řecká komunita usadila natrvalo a její členové dodnes udržují řecké tradice a ducha národní pospolitosti, tady pod hřebeny Orlických hor se Řekům nedařilo. V drsném podnebí a odloučení strádali a odcházeli odtud. A tak chalupy, možná i včetně Aničky, znovu osiřely.
Dalším pokusem, jak kraji na úpatí nejvyšších vrcholů Orlických hor vrátit život, byla vládní dosidlovací akce v polovině 50. let. Stavební podnik vyslal řemeslníky a s nimi brigádníky z řad studentů na pomocné práce. Pracovalo se od pondělí do soboty. Brigádníky z opačné strany hor svážela nákladní auta na krytých korbách, i s náčiním a materiálem. V záhorských vsích přes týden i přespávali. V té době už tam žilo jen několik jednotlivých řeckých rodin. V někdejším podhorském hotelu Antona Gottwalda u řeky Orlice, „Gottwalds Gast-und Weinhaus zum Adler-Fluss“, byly ustájené jalovice, dokonce i v patře, kam chodily po můstku.
Někde zbořená stavení prozrazovaly jen ovocné stromy uprostřed luk. Ostatní chalupy byly vybydlené, v některých scházely zárubně, protože bývalí nájemníci použili dřevo z interiéru na otop. Podkroví využívali jako záchody. Exkrementy na půdách prý i po letech držely tvar, ale pod dotekem koštěte se rozpadly a proměnily v oblak prachu. Brigádníci vyklízeli a zametali a dřevěné součásti staveb konzervovali vyjetým olejem.
Stavební podnik domy opravil, zavedl do nich elektřinu a zařídil je základním vybavením, sporáky k vaření i vytápění, lampami a vanami. Domy byly připravené k nastěhování, ale akce skončila nezdarem. Dosídlenců bylo minimum. A tak někoho napadlo renovované chalupy rozprodat jako rekreační objekty. A tak se z Trčkova, Zelenky, Bedřichovky, Jadrné, Černé Vody, Kunštátu i z dalších obcí Orlickozáhorské brázdy stala převážně chalupářská oblast a je jí dodnes. Kraji se sice nevrátil jeho někdejší život, ale i díky počinům jako citlivá renovace a dostavba chalupy Aničky se mu vrací důstojnost a půvab.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
