Pavla Horáková: Historie jednoho hraničníku

V souvislosti s rekatolizací a centralizací nechal pořídit soupis všech poddaných podle vyznání a také první katastr, které historikům a rodopiscům slouží dodnes.

Čtěte také

Pavla Horáková: Toto není text o přechylování

Hraniční kámen na Šerlichu je však pouhá replika a vztyčen byl v roce 2018 jako připomínka století státnosti Čechů. Skutečnost, že kámen jménem habsburského panovníka posloužil při oslavě republikánské tradice, dobře zapadá do jeho příběhu.

Originál Ferdinandova hraničníku původně stával na trojmezí kladského, kolowratského a colloredovského panství. Přesné místo neznáme, ale víme, kde se nacházel brzy po druhé světové válce. Možná ho tam přesunuli němečtí okupanti, když jim překážel při obsazování Masarykovy chaty, kterou překřtili na Sudetenbaude, anebo ho odklidili z cesty sovětští osvoboditelé, kvůli nimž muselo Masarykovo jméno z názvu chaty zmizet podruhé a na mnohem déle. Tak či onak, kámen se po válce nacházel nedaleko šerlišské školy.

Čtěte také

Pavla Horáková: Stoletá pamětnice z Orlického Záhoří

Zdá se to k nevíře, ale na horské louce tisíc metrů nad mořem žilo ještě před sto lety tolik lidí, že jejich děti naplnily jednotřídku. Osadu Scherlichgraben u pruských hranic založili na přelomu 17. a 18. století dřevorubci a uhlíři. Koncem 19. století tu stálo deset chalup, v nichž kromě dřevařů, tkalců a pastevců žili také obchodníci – anebo pašeráci, podle úhlu pohledu. Na Šerlichu bývala i jatka, kde se porážel pašovaný dobytek, a maso se prodávalo do českého vnitrozemí.

Uživila se tu i dřevorubecká hospoda. Tu koncem 50. let odkoupil soukromník a jezdil sem na neděle s přáteli. Ti jednou nedaleko chalupy objevili povalený hraniční kámen. Vězel v močále a téměř nebyl vidět. Chlapi odhrabali rašelinu, kámen vyzvedli a zasadili o kousek dál do pevné země. Dva z nich – můj otec a jeho bratr – se s ním tehdy v roce 1959 vyfotografovali. Frajersky se o něj opírají a mezi nimi se usmívá jejich pyšná matka.

Na svém novém stanovišti u hřebenové cesty vydržel kámen skoro třicet let a jen hrstka zasvěcených věděla, jak a kdy se tam ocitl. V 80. letech ho odtud raději odvezl orlickohorský vlastivědný spolek a Ferdinandův hraničník se později stal jedním z exponátů muzea v Deštném.

Čtěte také

Pavla Horáková: Ještě tam budem

Běloskvoucí replika habsburského kamene byla v roce 2018 slavnostně usazena o něco výš, nedaleko jiného hraničního kamene. Ten pochází z první republiky: z české strany má vyrytou zkratku CS a z opačné velké P jako Polsko. Při pozorném pohledu však odhalíte, že písmeno P bývalo původně velké D a znamenalo Deutschland.

Země tu měnily názvy a pány, ale při obou stranách hranice žili po staletí titíž lidé, kteří mluvili stejnou řečí, přirozeně se stýkali a obchodovali spolu. Jen kvůli čáře na mapě je za to po horách pronásledovali jednou financové a podruhé vojáci. Když hranici překreslili generálové kdesi od stolů, opět to bylo na úkor místních. Po dlouhá léta tu obcházeli pohraničníci se samopaly a na lesních cestách mezi dvěma bratrskými státy trčely ještě v 80. letech kovové zábrany, aby tudy nemohli projíždět pašeráci.

Čtěte také

Pavla Horáková: Ještě jednou Vás prosím o ten život!

Ferdinandův hraniční kámen toho za bezmála čtyři sta let viděl mnoho, ale nikdy nic takového, čeho je dnes svědkem jeho kopie kousek od stanice polské lanovky. Polští lyžaři si svobodně zajíždějí na oběd do Masarykovy chaty a tuzemští výletníci mohou beze strachu ozobávat borůvky na cizím státním území. Mají totiž štěstí, že se trefili do dějinné anomálie: narodili se do doby a koutu světa, kde jsou nové hraniční kameny vztyčovány jen jako historické kuriozity na turistických naučných stezkách.