Pavla Horáková: Ještě jednou Vás prosím o ten život!

1. březen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Brožura s tipy na výlety obsahuje místa, kam se turisté dostanou veřejnou dopravou - Broumov

Dny jsou teď jeden jako druhý, a tak nezbývá než sáhnout do vzpomínek. Předloňský listopad jsem strávila v Broumově, v areálu barokního kláštera. Přesně sto dvacet let předtím v Broumově prožila rok moje prababička, dcera řídícího učitele ze Slavětína nad Metují. Pan řídící velmi dbal na vzdělání svých dětí. Dceru Marii poslal do Braunau, tehdy vzdáleného tři a půl hodiny vlakem, do německé rodiny. Chodila tam i do německé školy.

O dva roky později ji v Broumově vystřídal její mladší bratr. Nastoupil do primy věhlasného gymnázia při benediktýnském klášteře a byl v něm jedním z hrstky Čechů. Podle ročenky navštěvovalo v roce 1900 gymnázium 164 žáků, jejichž mateřštinou byla němčina, a jen 14 chlapců uvedlo jako svůj mateřský jazyk češtinu.

Čtěte také

Nahlédla jsem i do třídy bývalého gymnázia. Lavice, ve které sedával Alois Jirásek, byla prý tradičně vyhrazena českým studentům. Ráda si představuju, že do ní usedl i můj praprastrýček František. Vyšší ročníky gymnázia absolvoval bratr mé prababičky v Hradci Králové, stejně jako Jirásek.

Z ročenky královéhradeckého gymnázia plyne, že se tam potkal s jiným slavným Východočechem, Karlem Čapkem; ve školním roce 1904–1905 byl v kvintě a o něco mladší Čapek v kvartě. Po maturitě pokračoval praprastrýček stejně jako Alois Jirásek a Karel Čapek na pražskou univerzitu. V Praze už zůstal, a to mu v rodině vysloužilo přezdívku „strejček pražskej“.

Ale to jsem se z Broumova vzdálila v prostoru i v čase. Ve školním roce 1898 až 1899 v německém Broumově pobývá má třináctiletá prababička Marie a ze stesku po domově a rodné řeči vkládá do dopisů rodičům vlastenecké výkřiky, jako třeba „Sláva vlasti matici, Češi jsou chlapíci!“

Čtěte také

Ale hlavně píše o každodenních věcech, jako o počasí a parádě. „Již tady nosí letní klobouky, poněvadž je tu moc hezké počasí. Když byste chtěli, tak sem může maminka přijet a může mně klobouk koupit tu. Na všední den nosím teď, poněvadž chodím bez jupky, ten modrý život, ale už mně na rukávě praskl, a tak nevím, co mám nosit. Ten se sametovými rukávy se také trhá. Tak by mi maminka mohla vzíti život s sebou, a tu pelerínu také.“ V doušce po podpisu znovu důrazně opakuje „Ještě jednou Vás prosím o ten život!“

Na tohle všechno jsem myslela, když jsem se předloni v listopadu procházela Broumovem, který se za těch sto dvacet let proměnil jak navenek, tak uvnitř. Všímala jsem si zvláštností lidové architektury – sedátek u domovních dveří zvaných Schneken, která jsou jedním z rysů takzvaných stavení broumovského typu, jež sem zanesli přistěhovalci z Durynska. V kopcovitém městě přímo lákají k usednutí.

Pamětní desky označují domy, v nichž v Broumově bydlel Alois Jirásek. Na předměstí jsem narazila i na desku připomínající všestranného sportovce, který se dlouho nehodil do oficiální historie – Emericha Ratha. Byl o dva roky starší než moje prababička, narodil se v Praze, ale v Broumově vyrůstal a tady se také poprvé postavil na lyže.

Čtěte také

S prababičkou se tu asi nepotkal, tou dobou už byl zpátky v Praze v učení v železářství u Rotta. Po životě plném vzestupů a pádů dožíval v Broumově takřka jako bezdomovec a ve zdejší nemocnici v roce 1962 zemřel.

Nevím, jestli se prababička Marie v Broumově setkala s lyžemi, o dopravě na sněhu se zmiňuje jenom v lednovém dopise: „Dnes večer jdou páni do bálu. 2. února pojedeme do Vambeřic na saních, je tam prý na ten svátek veliká sláva.“

„Až pojedem domů, tak budem křičet a zpívat,“ napsala Marie rodičům z Broumova v roce 1899. Taky mám dojem, že budu křičet a zpívat, až tohle všechno přečkáme. A zatímco sedím doma, vyhýbám se nákaze a vzpomínám na časy, kdy jsem si jen tak chodila Broumovem, mám chuť spolu s ní provolávat její jinou sto dvacet let starou větu, i když tehdy pronesenou s jiným významem: „Ještě jednou Vás prosím o ten život!“

autor: Pavla Horáková
Spustit audio