Pavla Horáková: Století Karla Otčenáška

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Biskup Karel Otčenášek

V sobotu 23. května se v královéhradecké katedrále slavila mše u příležitosti 9. výročí úmrtí tamního biskupa Karla Otčenáška.

Několik dalších výročí spojených s jeho životem mají během celého roku připomínat nejrůznější akce. Oslavu 100. výročí jeho narození, která se měla konat v dubnu v jeho rodném Českém Meziříčí, zhatila karanténa. Na ty další snad už dojde.

Shodou okolností je České Meziříčí i rodištěm mé babičky. Byla o dva roky starší než Karel Otčenášek. „Jsem stejně stará jako naše republika,“ pomohla mi kdysi zapamatovat si rok jejího narození. S Karlem – Karlíčkem, jak o něm vždycky mluvila, se znali od dětství.

Vyprávěla mi o jednom jejich rozhovoru z doby dospívání – zda se odehrál skutečně tak, jak jsem si ho zapamatovala, už se nikdy nedozvíme. Vzpomínala, jak se jí mladý soused svěřil s dilematem, zda se vydat na kněžskou dráhu, anebo žít civilním životem. „Vožeň se, Karlíčku,“ poradila mu tehdy babička, jak nejlépe uměla. On však její radu nevyslyšel, a jako by mu životní dráhu předurčilo samo příjmení, vydal se cestou, která byla s velkou pravděpodobností obtížnější a trnitější.

Po maturitě na církevním gymnáziu v Praze nastoupil do semináře, absolvoval studium teologie v Římě a krátce před koncem války byl tamtéž vysvěcen. Tajné vysvěcení na biskupa v roce 1950 vedlo k jeho internaci, odsouzení za vlastizradu a mnohaletému věznění.

Po propuštění roku 1962 se načas vrátil do rodného kraje. Po tři roky pracoval jako dělník v opočenské mlékárně. Tam se znovu potkal s mojí babičkou, která tehdy žila a pracovala v Opočně a chodila na obědy do podnikové jídelny opočenské mlékárny. Dělník Otčenášek nikdy nevynechal modlitbu před jídlem, což neuniklo pozornosti zaměstnanců. Když bylo špatné počasí, svezla babička starého kamaráda domů, do Meziříčí, kam jinak chodil pět kilometrů po silnici pěšky.

Traduje se legenda, že jednoho dne se z mlékárenského závodního rozhlasu ozvalo: „Soudruh Otčenášek se dostaví na bránu, má tu návštěvu“. Ve vrátnici čekala delegace v klerikách, snad přímo z Vatikánu, a když se Karel Otčenášek v obyčejném pracovním oděvu objevil, k úžasu všech přítomných zaměstnanců delegace před biskupem jako jeden muž poklekla.

Oficiálně se Karel Otčenášek do své diecéze vrátil před 30 lety, v lednu roku 1990. Někdy během toho roku jsme se šli i s dědečkem projít k opočenskému zámku, když z přilehlé fary v doprovodu zdejšího pana faráře vyšel právě biskup Otčenášek.

Když zahlédl své staré známé, vydal se je pozdravit. Můj dědeček, celoživotní bezvěrec, měl tehdy slzy v očích. Následující rok na jaře zemřel. Babička si nadále s „Karlíčkem“ vyměňovala vánoční a velikonoční přání. Její mladší spolužák ji přežil o čtyři roky.

A jak se někdy osudy lidí proplétají i po smrti, je tomu tak i v případě 23. královéhradeckého biskupa a mojí babičky. Památce Karla Otčenáška bude totiž věnována expozice v bývalém Hrnčířově mlýně, v jeho rodném Českém Meziříčí. Moje babička, za svobodna Hrnčířová, se v tom mlýně v roce 1918 narodila a prožila v něm dětství a mládí. Když po druhé světové válce zemřel její tatínek, stal se novým mlynářem její bratr.

Nakoupil stroje, aby mlýn zmodernizoval, ale přišlo združstevňování. Ve mlýně se ještě chvíli mlelo, poté už jenom šrotovalo a definitivní konec nastal, když vodohospodáři zasypali mlýnský náhon. A bývalý pan otec se stal zaměstnancem stavebního podniku v Dobrušce a v umlklém mlýně dožil.

Po smrti jeho ženy odkoupil budovu i s pozemkem rozrůstající se meziříčský cukrovar a nechal ji chátrat. Před demolicí Hrnčířův mlýn zachránila skupina dobrovolníků, jimž stavba z roku 1740 nebyla lhostejná. V opraveném mlýně vybudují mimo jiné i expozici věnovanou nejslavnějšímu meziříčskému rodákovi. Babička by se divila a jistě by byla potěšená a dojatá, že se v domě jejího dětství bude vzpomínat právě na Karlíčka.