Pavla Horáková: Z Božího Daru na Onen Svět

Mám zvláštní slabost pro libozvučná zeměpisná jména. Není na tom nic výjimečného. Pozoruhodným názvům tuzemských obcí se věnoval i mnohadílný televizní seriál. Zabýval se jednoslovnými jmény, ale moje záliba se týká názvů složených.

Čtěte také

Pavla Horáková: Cholera v Kozojídkách

Jako by jim dvouslovnost dodávala na důležitosti, tak jako Jan Novák nebo Karel IV. nejsou jen tak nějací Honza a Kája odvedle. Živým organismům propůjčuje bionomická nomenklatura úřední vážnost a lidským sídlům jistou vznešenost, zejména tehdy, když jejich jména už nejsou srozumitelná a jen probouzejí asociace, matné představy na základě zvuku nebo podobnosti s nějakým známým slovem.

Poslouchejte: Klášterecká Jeseň, Dominikální Paseky, Kostelní Hlavno, Panenský Týnec, Kostelní Myslová, Panenská Rozsíčka – taky se ve vás něco rozechví? Z mlh se vypínají gotické oblouky, v klenbách zní gregoriánský chorál, siluety řádových sester v dlouhých řízách se zjevují nehmotně jako víly, řeholníci obdělávají půdu a kontemplují. Ta jména mi asociují tichý život v zasvěcení, v promodlené krajině. Názvy jako Stará Bohyně a Onen Svět zase budí archaickou bázeň.

Z chrámů Páně do chrámu přírody zvou Borová Lada, Nebeská Rybná, Krásné Údolí, Jizerní Vtelno, Vlčí Habřina, Hadravova Rosička a Nová Včelnice – ani v jedné z těch obcí jsem nikdy nebyla, ale představuju si je jako místa líbezná a velebná.

Čtěte také

Pavla Horáková: Pohoda – česká cesta za štěstím

V hrdých jménech Rohovládova Bělá, Kropáčova Vrutice, Odolena Voda, Lhota Rapotina, Vojnův Městec a Vraždovy Lhotice řinčí řetězy, břinkají meče, nad sněhem se černají pobořené tvrze, pára jde od úst lidem i koním, v hustých hvozdech číhají lapkové a poutník musí mezi poli kráčet hlubokým úvozem.

Nevím, kdo byli Rohovlád, Kropáč, Odolen, Rapot, Vojna a Vražda. Ale vím, že Kardaš je rybník a jeho Řečice je potok, který z něj vytéká. Defurovy Lažany a Císařská Kuchyně pak odkazují k mladším pánům.

Z dob králů železných a zlatých se nám dochovaly třeba Uhlířské Janovice, pozdější dolování stříbra připomínají Hory Matky Boží, Boží Dar a Hlasivské a Řemíčovské Výlevy, těžbu opuky Kamenné Zboží, hraniční celníky Písařova Vesce, ke zpracování dřeva odkazují Smolné Pece, k rudnému hornictví a hutnictví Tři Sekery, Nový Metternich a Chodovská Huť. Od prastaré místní stavby odvozují své jméno Kamenné Mosty a na halas jarmarků upomínají Trhové Dušníky.

Čtěte také

Pavla Horáková: Niemojów a Neratov, dva svědkové času na Divoké Orlici

Před očima mi procházejí rybníkáři, řeholnice, kováři, kupci, havíři i královny. Už jen jména dnes svědčí o zamlklých dějích a dávných lidech, kteří pojmenování místům vtiskli. Zní v nich dusot kopyt, klapot podkov, zapomenuté melodie. Ráda je vyslovuju nahlas, obracím je na jazyku jako bonbon. A čím častěji je opakuju, tím víc znějí jako zaklínadla. Lhota Netřeba, Věžovatá Pláně, Pustiměřské Prusy.

Vlastně ani nechci vědět, jak ta místa vypadají doopravdy. Vím, že některá z nich nemají v okolí dobrou pověst a ani pro své obyvatele, kteří musejí vypisovat dlouhé adresy, nejspíš zvláštní půvab nemají. Nechte si svá tajemství, Pohledští Dvořáci, co jste se dříve jmenovaly Frantálské Dvorce, i vy, Velká Hleďsebe a Zpupná Lhoto. Když si vaše jména přeříkávám, svírá se mi hrdlo steskem po zaniklém světě, který možná vůbec nebyl kouzelný. Nejspíš byl stejně všední jako ten náš, plný mrzutostí, marnosti a nepohodlí, úplně obyčejný. Umlkl a zůstala nám po něm jen ozvěna.