Alena Scheinostová: Kostel, který mlčí

Ta měla o sto let později kolem stovky duší, a právě proto tu byl kostel zbudován: aby ty duše dovedl do slávy nebeské, zur Herrlichkeit des Himmels. Dnes je tu duší sotva třicet a místo do slávy nebeské putují nejdál k místnímu kiosku. Na vratech kostela visí zrezavělý zámek.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Ruiny

Pod lípami naproti odstavím auto a jdu k vratům. Loupe se z nich červenavá barva. Vybavuji si letní odpoledne, mše tady začínala ve čtyři. Na trávě při zdi jako by znovu zastavil světlý trabant. Páter Preisler vystupuje, úsměv od ucha k uchu, nese nám krabici koláčků. „Tohle mi donesli ze svatby,“ vykládá, na hlas si nevzpomínám, ale jak lákavě mastilo škatuli máslo s cukrem a jak voněl našlehaný tvaroh, jako bych cítila i po těch letech. Páter Preisler má desku na čkyňském hřbitově, v roce 1995 ho ubodali kvůli pár tisícovkám z kostelní sbírky.

Zavírám oči a v duchu překračuji práh, z kostela zavane zatuchlina, jednou jsme si sem v červenci vzali teploměr a ukázal nám pět stupňů. Panně Marii Lurdské pořád raší z nártu zlatá růže a Ukřižovaného na oltářním reliéfu litují dva andělé, jeden v zeleném, jeden v růžovém.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Hugo, Kilián, vy a já

Jako by kolem pořád čněly „armae Christi“, nástroje Umučení, které v divokých devadesátkách z kostela ukradli sběrači kovů a prodali do kdovíkteré sběrny. Jako by se ještě zachvíval hlas zvonu, který o nějaký rok později ukradli z věže za bílého dne.

V duchu zase stavím na obětní stůl kytku v zavařovačce nasbíranou cestou, za hodinu od nás je kytek spousta, slzičky, zvonky, pryskyřníky. Sedám si do lavice, svetr stáhnu pod zadek, aby to tolik nestudilo. Přede mnou už nesedí stará paní Steinbrennerová ze samoty, o které jsme si šeptali, že už jí bylo sto, a nepodpírá ji bratr lesák, co chodil zásadně v zelené.

Před vraty na něj nečeká zrzavý jezevčík. A nezaběhnou ani cikáňata z bytovek, možná odešli do Anglie a možná už si do kostela netroufnou, od doby, co je odtud vyhodil nástupce laskavého pátera Preislera.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Ptáku zdar!

Jako bych čekala, až zaklapají páky od měchů a z kůru se rozkvílejí varhany. Zůstanou ale zticha, není, kdo by šlapal a ani kdo by zahrál, protože jeden už sem nedojede a druhý leží na Olšanech.

Možná sem některou škvírou vlétne popletený pták. V prázdném prostoru se jeho hlas znásobí a připomene verš: „Když všude zavládlo hluboké mlčení, tvé slovo se sneslo jako bojovník z královského trůnu.“ Ale spíš ne. Kostel mlčí a jeho mlčení je pevně uzavřené zrezavělým zámkem. Příběhy, které se tu odehrály, zůstaly jenom ve zlomcích paměti. Ještě na chvíli – než se vytratí i z ní.