Alena Scheinostová: Hugo, Kilián, vy a já

V logice této reklamy budete tudíž sama sebou tím, že na sebe navléknete stejný kus textilu, jako teoreticky v téže chvíli obleče několik set tisíc „sebesamých“ na celé zeměkouli. Jak by to asi vypadalo, kdyby se potom všichni sešli naráz na jediném místě?

Čtěte také

Alena Scheinostová: Ptáku zdar!

Zkrátka je ono reklamní heslo zlehka absurdní. Jsme ale dávno naučení, že reklama je pohádka, továrna na iluze, a nejde ji brát vážně. Jenže – kolikrát právě to nejdivnější prohlášení odhaluje hlubokou pravdu, jenom ji nebereme na vědomí?! Jistěže chceme být sami sebou. Jen psychologických a seberozvojových knih s takovým titulem najdeme na podzimních nákupech v každém knižním řetězci celou poličku.

Hýčkáme vidinu sebe samých jako originálních, nesouměřitelných bytostí, které se rozhodují autonomně a činí jen ty kroky, které je spolehlivě vyvádějí z davu. A neradi si připouštíme, že ve skutečnosti pro nás „autonomně se rozhodovat“ hluboko do zralé dospělosti nápadně připomíná „hlavně to dělat jinak, než říkala maminka“, a naše touha po sebeurčení nás nakonec spolehlivě zavádí do stejných obchodů, vztahů a prázdninových destinací jako většinu ostatních.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Zametat podle kalendáře

Filozofové možná znají odpověď na otázku, proč se lidé ve snaze o svobodné vyjádření nakonec protnou v tomtéž bodě. Proč se vyznavačky domácí alternativy sejdou na tomtéž farmářském trhu, proč se nezávislí poetové potkávají v totožně vyhlížejících a shodně zásobených antikvariátech, proč obsahy na sociálních sítích, kde se tak nosí volnost projevu, připomínají tematický monolit obměňovaný nanejvýš v závislosti na tom, zda daný den zemřela známá osobnost, anebo právě v lese rostou houby.

A co teprve ti nejhalasnější bojovníci za svobodu vyjádření, kteří jeden přes druhého opakují nejenom shodné nesmysly z kterési dálněvýchodní trollí farmy, ale dokonce tak zhusta činí totožnými slovy, ba se stejnými pravopisnými chybami!

Čtěte také

Alena Scheinostová: Sedm nula sedm nula sedm

Snad je to otázka designu. Člověk může mít vlastní příběh, jedinečné jméno – a ano, i to se dnes tak nosí, a proto se každý druhý jmenuje Hugo nebo Kilián –, může si zeleninu opatřovat samosběrem. Jeden každý ale nakonec narazíme na limity toho, jak jsme utvářeni. Narazíme na meze svého lidství. V něm jsme si všichni strašně podobní. A dívá-li se na nás z výše vesmíru nějaká ta mimozemská existence, nedalo jí nejspíš zase tolik práce nás přečíst a zanést do tabulky v několika stručných bodech.

V důsledku tak být sám sebou znamená být to, co všichni ostatní. Na jednu stranu je to strašná představa a napadá mě cosi o mravencích, ovcích, jednolité mase. Na stranu druhou cítím úlevu. Jsme v tom prostě všichni – Hugo, Kilián, vy a taky já. Takže ty šaty si možná koupím. Docela se mi totiž líbily.