Pavla Horáková: Cholera v Kozojídkách

6. duben 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Cholerové pole nad vesnicí

Ten příběh se odehrál před sto pětašedesáti lety v Kozojídkách, slovácké vesničce se jménem jako z pohádky. Tamní starosta Antonín Vařecha byl koncem léta orat strniště. Vrátil se domů k obědu a jeho žena ho vítala nějak zvlášť radostně. „Antošku, už je tá záhumenica naša, mamička umřeli před chvílú, už ležá v komoře na slámě. To byla s něma práca, ani sem neměla kdy navařit.“

Starosta Vařecha se podivil, jak mohla dcera matce závidět kus pole a ještě se radovat z její smrti. Poobědval kus chleba a jel zpátky na pole. Když se večer vrátil a vypřáhl koně, šel se do komory pomodlit k nebožce. Sundal si klobouk a klekl si na slámu. Když se křižoval, už myslel na to, která prkna odveze truhláři na rakev. Nadzvedl plachtu, aby se na zesnulou tchyni naposledy podíval. V tu chvíli ztuhl hrůzou. Ležely tam vedle sebe dvě, matka s dcerou, a záhumenek už ani jedna nepotřebovaly.

Ve stavení plakalo pět sirotků. Nejstarší syn vzlykal, že maminka upadla v síni, svíjela se a potom přestala. A tak ji s bratříčkem položili do komory vedle babičky.

Antonínovi se v hlavě pořád dokola honilo: „Bože všemohúcí, buď ně na svatéj pomoci! Co včil mám první udělat.“ A zařídil a udělal všechno, co bylo potřeba. Byl to první případ cholery ve vsi. Mezitím už se nákaza rozšířila po celé farnosti.

Čtěte také

Antonín Vařecha, veliký a silný chlap, oblečený jenom v konopných kalhotách a košili, za níž nosil paličky česneku, který ustavičně přikusoval, ustrojil a do rakví z hrubých prken uložil sedmatřicet nebožtíků. Lidé nechávali své domy otevřené a utíkali pryč od vlastních mrtvých. Všechny ty zemřelé uložil do země se starým Tomášem Grňou, který byl stále opilý, protože v nejednom stavení našel slivovici.

Vozili je na hřbitov na vozech, které byly po ruce, ani nevěděli, čí jsou koně. Na hřbitově byla stále zásoba vykopaných hrobů, pomáhali muži z celé farnosti. Kněz a příbuzní se pomodlili jen zdálky. Za celou tu dobu nebyl Antoš doma, aby neohrozil děti. Na hospodářství a rodinu si vzpomněl, teprve když už několik dní ve vsi nikdo neumřel. Jako kdyby náhle procitl, utrhl se a pospíchal domů.

A tam bylo všechno v nejlepším pořádku. Dobytek ošetřený, koně vyhřebelcovaní. Pole bylo zorané, jetel a otava posečené. Děti čisté, najezené a z pece právě vytahovala teplé pecny Verunka Kalábova. Antoš měl pocit, že se probudil ze zlého snu.

Ale co teď? Hospodářství se bez ženské ruky neobejde, jenže Verunka tu nemůže zůstat kvůli lidem. Avšak Verunka se neměla k odchodu, pořád něco vařila nebo poklízela. Vysoká byla, modrooká. Ta by mě nechtěla, pomyslel si Antoš, až se té myšlenky lekl. Nakonec to rozhodly děti. Když už se chystala domů, nechtěly ji pustit a že prý si ji má tatínek vzít za ženu.

Čtěte také

Svatba byla tichá, na ranní mši. Děti byly ustrojené za mládence a družičky. Každý ve vsi uznal, že sám na hospodářství Antoš zůstat nemohl a všichni mu to štěstí přáli. Brzy po svatbě četl pan farář z kazatelny, že pan arcibiskup děkuje Antonínu Vařechovi, starostovi z Kozojídek, za jeho hrdinství a obětavost, s jakou ošetřoval nemocné cholerou ve své obci a pochovával mrtvé.

Jakýsi důstojný pán, který byl na faře následující rok na návštěvě, si nechal příběh vypravovat, navštívil starostu Vařechu v Kozojídkách, sám mu pokřtil jeho právě narozenou dceru a určil jí jméno Kateřina.

Čtěte také

Kateřina pak měla také dceru, ta měla další dceru, ta jakbysmet a poslední z řady dcer vám ten příběh se šťastným koncem právě teď vypráví. Příběh až mytický, o božím trestu, ale také odměně, již si nakonec vysloužil Antoš Vařecha, který se zachoval správně, ať už ze své povahy, titulu svěřené funkce, nezbytí, nebo pocitu zodpovědnosti za to, že anděl smrti jako první navštívil právě jeho dům.

Jak praví přísloví, všechno zlé je k něčemu dobré. Cesty Páně jsou nevyzpytatelné, a co se může zprvu jevit jako nejčernější beznaděj, může mít nečekané rozuzlení. Nebýt cholery v Kozojídkách v roce 1855, nebyla bych tu ani já.

autor: Pavla Horáková
Spustit audio