Tak jako své domovské město nebo vlastní byt vidíme očima hosta, kterého v nich vítáme, podobně vnímáme vlastní jazyk, když do něj zasvěcujeme cizince.
To, co nám v běžném provozu nepřekáží, ani si to nijak neuvědomujeme, je při pozorném pohledu najednou nápadné a obtížně obhajitelné.
Povídka české autorky, čerstvé držitelky ceny Magnesia Litera za prózu, o jedné dobrodružné výpravě i o významných dějinných událostech. Z autorčina rukopisu připravila Klára Fleyberková.
Nemám teď na mysli několik sad mluvnických koncovek, kterými se odlišuje spisovná čeština od češtiny mluvené a které jsou noční můrou každého učitele češtiny pro cizince. Leží mi v hlavě konkrétní slova, a to právě ta nejobyčejnější a nejvšednější.
Nejspíš to napadlo leckoho. Při sledování nově importovaných amerických seriálů v 90. letech jsem si udiveně všímala, jak často se v dialozích objevuje „mám tě rád, mám tě ráda“. Téhož jevu jsem si všimla i v Srbsku. Všudypřítomným vyznáním volim te mě zahrnovaly kamarádky ve škole a já to nějak nedokázala říct nazpátek, i když jsem je samozřejmě ráda měla.
My Češi jsme v projevování citů zdrženliví, naši filmoví hrdinové náklonnost vyjadřují nanejvýš větou „Mám tě ráda jako sůl“. Slova „mám tě rád“ nebo dokonce „miluju tě“ v sobě nesou patos a Češi si je zpravidla uchovávají pro výjimečné chvíle, vysvětlovala jsem spolužákům.
Co dělá češtinu spisovnou a co ji odlišuje od té nespisovné? A co s cizími slovy? V Kávě o čtvrté odpovídal Martin Prošek, ředitel Ústavu pro jazyk český AV ČR.
U citově nabitých výrazů je to snad pochopitelné, ale jisté nevyslovitelnosti jsem si začala všímat i u zcela prostých, každodenních slov. A to zase díky cizím jazykům. Ty nejprofánnější výrazy, slova ze základní slovní zásoby, která používáme denně, leckdy se za staletí nezměnila a jsou podobná ve všech příbuzných jazycích, jsou v mluvené češtině z nějakého důvodu ve své neodvozené podobě nevyslovitelná.
Řeknete někdy, že čtete pěknou knihu? Že si prozpěvujete píseň? Že znáte nazpaměť báseň? Pro všechny tři použijeme nejčastěji zdrobnělinu. Základní tvary působí pateticky, až nabubřele. Když se vás cizinec zeptá, jak česky znějí nejzákladnější pojmenování lidských bytostí, sdělíte mu slovníkový ekvivalent – muž a žena. Ty však znějí jako z učebnice biologie nebo z právnického dokumentu. Nebo takový chlapec a dívka, to jsou slova, která přežívají jen napsaná. Nejčastěji děti oslovujeme kluci a holky, případně nářečními synonymy.
„Kako se na češkom kaže mleko, hleb i sir?“ ptali se mě spolužáci v Bělehradě. Jak se česky řekne mléko, chléb a sýr? No chléb, mléko a sýr. Akorát že běžně používáme chleba a mlíko a v obecné češtině navíc sejra. A kako se kaže danas? To se řekne dnes, ale většinou říkáme dneska. A jaja? Spisovně vejce, ovšem naprostá většina Čechů říká vajíčka, leckde na Moravě vajca.
„Práce pro rozhlas mě – doufám – naučila zbavit se manýr a květnatosti a jít skutečně k jádru sdělení, tak aby čtenář nebo posluchač sdělovanému rozuměl a aby se k němu sdělení dostalo bez nějakých schválností,“ říká Pavla Horáková, jejíž román Teorie podivnosti získal cenu Magnesia Litera v kategorii próza. Repríza z 8. 4. 2019.
Co se to stalo, že základní tvary slov najednou znějí knižně a oficiózně, a proto je obcházíme buď zdrobnělinami nebo odvozeninami? Totéž se děje i s křestními jmény. Domácké podoby existovaly odnepaměti, ale poslední dobou jako by nám výchozí tvary jmen připadaly hrubé. A tak čím dál častěji místo Jano, Kláro, Pavlo, Zuzano slyšíme Jani, Klári, Pavli, Zuzi i mezi lidmi, kteří nejsou důvěrní přátelé. Nemluvě o tom, co se už dávno v pátém pádě stalo se jmény Jan a Josef, ale i se všemi Miroslavy, Vojtěchy a Vladimíry. K čemu nám ta slova a jména jsou, když jsou nevyřknutelná?
Kdysi jsem si zapsala výrok britského filosofa Alfreda Northa Whiteheada: „Pravda o společnosti je obsažena v tom, co nemůže být vysloveno.“ A od té doby přemýšlím, jaká pravda o nás, které spojuje čeština jako mateřský jazyk, se skrývá v tom, jak zacházíme s těmi nejintimnějšími slovy z naší každodennosti.
