Pavla Horáková: Ztráty a nálezy

Kam se asi poděl, se stává zřejmým v upršených dnech. Během jednoho takového jsem na dlažbě velkoměsta napočítala hned pět zánovních deštníkových pouzder.

Čtěte také

Pavla Horáková: Knižní Bělehrad

Zimní sezóna je zase časem ztracených rukavic (což dovedu dobře pochopit) – a čepic, což už méně. Jednotlivé rukavičky se povalují všude, a kdybych chtěla, mohla bych si z nich sestavit kolekci každý pes jiná ves, anebo otevřít butik pro jednoruké. Trochu lituju, že ušanku s bambulemi, která se na Mikuláše válela v Blanické ulici na Vinohradech, jsem nechala ležet na haldě sněhu. Jednu zachovale vyhlížející čepici jsem ale vloni z obrubníku zachránila. Je dokonce značková, ale spíš pánská a mně moc nesluší, a tak šedivý kulich teprve čeká na svůj nový život.

Velkou sběratelkou uličních pokladů byla moje babička. Možná tu shánčlivost zdědila po svém tatínkovi, o němž se u nich na maloměstě tvrdilo, že si z jednotlivých nalezených součástek sestrojil jízdní kolo.

Čtěte také

Pavla Horáková: Jeskyně svatého Jeronýma

Kdesi na dovolené u moře babička našla na pěšince nad útesem pohozený dámský svetřík a sluneční brýle. Svetr po čase přenechala mojí mamince a nakonec skončil v rukou mně v pubertálním věku. Milovala jsem ho, protože se skvěle hodil k vytahaným trikům a dlouhým sukním, které jsem v té době nosila.

Poztrácených kapesníčků babička nasbírala tolik, že by vydaly na solidní výbavu pro nevěstu. Samozřejmě je pokaždé pečlivě vyvařila a vyžehlila. Pamatuju si, že některé z nich byly velmi krásné, a tím vzácnější, že se vyskytovaly jen v jediném exempláři. V dnešní době se po chodnících povalují balíčky papírových kapesníků v různém stádiu vypotřebovanosti, a také balíčky žvýkaček. Z gumiček do vlasů a sponek bych za ta léta dokázala vybavit dívčí školu, ale sbírám jen ty nejhezčí nebo nějak neobvyklé.

Čtěte také

Pavla Horáková: Karlův most a síla myšlenky

Pak jsou tu dudlíky, batolecí ponožtičky, chrastítka, lopatičky, plyšoví medvídci, umělé nehty, zapalovače, balzámy na rty, prstýnky, ale pohříchu čím dál méně peněz, jak v peněženkách ubývá hotovosti ve prospěch platebních karet. V časech, kdy i mince menší než desetikoruna měly nějakou hodnotu, dokázal pozorný chodec brzy nasbírat tolik, aby si za ně mohl koupit něco smysluplného. Jeden čas jsem si všechny nalezené drobáky ukládala stranou a po dvou nebo třech letech převážně z halířů nastřádala přes 70 korun. Dnes musí mít člověk velké štěstí, aby našel aspoň korunu.

Můj otec ovšem podezřele často nachází pětikoruny v nákupních vozících, zato já nanejvýš plastové žetony. Běžně na chodníku vídám navštívenky a jeden čas to byly průkazové fotografie. Stále je mám schované. Jedna z nich dokonce nese tvář známého herce.

Čtěte také

Pavla Horáková: Na krásném hnědém Dunaji

Oblíbenou kořistí v našem dětství byly prádelní kolíčky na trávníku za domem, kam padaly z balkonů. Jednotlivé exempláře z různých barevných sad zpestřovaly naši domácí kolekci. Dnes nacházím pod okny spíš kusy spodního prádla – nikdy nevím, jestli jsou to následky nočního dobrodružství nebo oběti náhlého poryvu větru. Šály, šátky, propisovačky, náušnice, nabíječky – snažím se poměr ztraceného a nalezeného ve svém životě udržovat pokud možno v rovnováze. Ale i kdyby se to nezdařilo, můžu se konejšit představou, že předměty nás opouštějí, aby žily šťastnější druhý život někde jinde.