Pavla Horáková: Knižní Bělehrad
Letos na podzim jsem se poprvé v životě zúčastnila knižního veletrhu v Srbském Bělehradě. „Sajam knjiga“ byl pojem už v době, kdy jsem v Srbsku krátce žila coby středoškolačka. Moji spolužáci o něm věděli, byla to událost, na kterou bylo město pyšné.
Platí to i dnes, kdy festivalu knižní kultury konkuruje tolik jiných akcí, a knihy musejí soupeřit s lákadly bezedného internetu.
Čtěte také
Knižní veletrh trvá celých devět dní, od soboty do následující neděle. Všude po městě vás na něj zvou plakáty a billboardy. K bělehradskému výstavišti se sjíždějí linky městské dopravy, osobní auta i taxíky. Lidé neustále proudí dovnitř a ven. Vstupné je spíš symbolické a ostraha, která vás vpustí dovnitř, vám popřeje příjemný zážitek.
Uvnitř výstavních pavilonů panuje podobná vřava jako na pražském Světě knihy. Snad jen návštěvníci mi přišli víc věkově i společensky rozrůznění. Zvlášť mě zarazilo, když jsem mezi knihomoly brouzdajícími kolem stánků zahlédla několik vousatých popů v tmavých klerikách a s igelitkami plnými knih. Přitom to dá rozum: kněží jsou sečtělí lidé a i příslušníkům duchovního stavu přijde veletržní sleva vhod.
Čtěte také
Dalším překvapením byla povědomá tvář z dávných dob. Jeden z přízraků devadesátých let, srbský nacionalistický politik Vojislav Šešelj, obviněný a posléze zproštěný obžaloby Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii, a nakonec přece jen odsouzený k trestu odnětí svobody kratšímu, než byla doba, kterou strávil ve vazbě ve Scheveningenu. Nyní seděl za stolem a podepisoval knihy u stánku, který nabízel jeho spisy vázané v kůži a se zlatou ražbou s padesátiprocentní veletržní slevou.
Že knižní veletrh je událost, která má v Bělehradě svůj zvuk, jsem se přesvědčila na nečekaném místě. Při procházce po místech, která jsem znávala před třiceti lety, jsem se zastavila u budovy svého někdejšího gymnázia. Stojí v centru města na pozemku za plotem.
Čtěte také
Chtěla jsem si budovu, která se za ta léta vůbec nezměnila, skrz mříže vyfotit, ale mladičká policistka, která se s kolegy střídá u brány od květnové tragické střelby v jedné z bělehradských základních škol, mi pokynula, že můžu zajít za plot a fotografii pořídit pohodlně. Pochopila, že jsem bývalá žákyně a dala se se mnou do řeči. „Tak z Prahy, říkáte, a co vlastně děláte?“ Když jsem jí odpověděla, že píšu, rozzářila se: „Takže jste k nám přijela na veletrh!“ Udělalo mi velkou radost, že i policistka ví, že se ve městě koná důležitá kulturní akce, a nemyslím si, že o veletrhu věděla jen kvůli možným bezpečnostním opatřením. „Beogradski sajam knjiga“ je zkrátka instituce, na kterou jsou místní hrdí.
Večer jsem se šla projít do parku Kalemegdan u bývalé vojenské pevnosti nad soutokem Sávy a Dunaje. Stejně jako před třiceti lety tam pánové v důchodovém věku hráli u stolků šachy a jejich kamarádi kolem kibicovali.
Čtěte také
Vracela jsem se ulicí knížete Michala, což je výstavná, nijak zvlášť dlouhá obchodní třída vyhrazená pěším, řekněme obdoba pražských Příkopů. Napočítala jsem na ní sedm malých i větších knihkupectví a antikvariátů otevřených do pozdních hodin a tři galerie, osvětlené i v noci. Přes den tam navíc bukinisté prodávají použitá skripta a učebnice, protože nedaleko se nacházejí budovy fakult Bělehradské univerzity. Při téhle procházce jsem si uvědomila, jak knihkupectví a umělecké galerie v pražském parteru scházejí.
Mám pocit, že někdy máme ve zvyku dívat se na země na jihovýchod od nás trochu svrchu. Ale zrovna pokud jde o vztah ke knihám a umění, pražská korza prohrávají s Bělehradem na celé čáře.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor


Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.