Pavla Horáková: Tsundoku a radost z četby

Japonština má pro tento jev výraz tsundoku. Poprvé byl zaznamenán v polovině 19. století a znamená hromadit knihy, ale nečíst je. Tsundoku je něco na pomezí zlozvyku a diagnózy a existují návody, jak s ním bojovat. Například si můžeme vytyčovat drobné dosažitelné cíle. Vyhradit si čas na čtení každý den. Vybírat si knihy, které nás zajímají, a ne ty, které si myslíme, že bychom číst měli. Omezit nakupování a přečíst nejdříve domácí zásoby. Roztřídit si knihovničku a zapojit se do čtenářského klubu.

Čtěte také

Pavla Horáková: Vyjdou-li moje paměti někdy tiskem…

V loňském lednovém fejetonu ve Financial Times se indická spisovatelka a novinářka Nilanjana Roy přiznala, že i ona nutkavě nakupuje knihy (vždyť jsou tak levné), a nestíhá je číst. Čtení by neměla být dřina, nekonečná snaha držet krok anebo neustálý pocit provinilosti. Proto si vloni předsevzala, že bude naopak číst méně. Raději se pohrouží do pomalé četby nějakého klasika. Americký spisovatel Brendon Taylor kupříkladu dva roky četl jenom Zolu. Ona sama opakovaně čte Mahábháratu a nechává se jí znova překvapovat.

Podobný zvyk má i americká spisovatelka čínského původu a držitelka mnoha literárních ocenění Yiyun Li, s níž jsem měla před dvěma lety tu čest poobědvat. Naši hostitelé na Univerzitě v Iowě vybrali čtveřici nejintrovertnějších účastníků literárního sympozia, abychom málomluvné Yiyun Li dělali společnost. Spokojeně jsme společný oběd promlčeli.

Čtěte také

Pavla Horáková: Slezský Grant Wood

Na přednášce, která mu předcházela, nám tato absolventka iowské fakulty tvůrčího psaní prozradila, že každý rok věnuje šest měsíců četbě Vojny a míru. Poprvé Tolstého román četla ve svých třiceti a dnes je její výtisk ohmataný, plný poznámek na margínách a různobarevných lepítek. Pokaždé prý najde něco, co jí před tím uniklo, a dozví se něco nového jako čtenářka i jako autorka. Druhý půlrok pak čte jinou klasiku, Bílou velrybu od Hermana Melvilla. Čte každý den ve stejnou hodinu a čtení věnuje stejný čas. Tyto dvě knihy dávají jejímu životu strukturu. „Je to lešení mého života, můj vezdejší chléb,“ jak říká.

Jiný americký spisovatel, Scott Berkun, se rozhodl, že si své tsundoku nebude vyčítat. Je prý krásné obklopovat se knihami. Za cenu oběda si může koupit šanci objevovat nové světy, které vymýšlejí jiní tvůrci. Nakupovat a nečíst je podle něj v pořádku. Necítí se provinile, když knihy odkládá nedočtené – koneckonců autora už finančně podpořil a nic mu nedluží.

Čtěte také

Pavla Horáková: Když příroda prostře stůl

S odkládáním knih také nemám problém. A spíš než hromadění řeším, jak se knih zbavovat. Snažím se řídit heslem „Jedna kniha do domu, dvě knihy z domu“. Pocit, že nestíhám přečíst to, o čem se mluví, a tím méně dohnat klasiky zameškané v mládí, mě však pronásleduje stále. Jak bych potom mohla číst rok co rok znova tutéž knihu? Naštěstí se na rozdíl od Yiyun Li k jednou přečteným knihám neumím vracet. Pokud bych si měla vytyčit nějaký čtenářský cíl, pak by to bylo zbavit se pocitu povinnosti a znovu získat čtenářskou nevinnost. Tak jako v dětství hltat knížky pro čiré potěšení z četby a nestarat se o to, co si o nich myslí ostatní.