Jan Němec: Poselství z kmene Načirema
Vybavuju si, že když jsem kdysi během vysokoškolského studia četl Sociologii Anthonyho Giddense, jedna kapitola začínala pozoruhodnou antropologickou zprávou. Týkala se kmene Načirema a jeho rituálů. Zpráva popisovala, že každý Načirema si dvakrát denně strká do úst podivné dřívko a sleduje u toho svůj odraz nebo že ženy v kmeni disponují magickou schopností zavřít vítr a pak ho používat ve svůj prospěch.
Autor zprávy shromáždil mnoho dalších nezvyklých pozorování a až úplně nakonec prozradil, že Načirema je Američan pozpátku. A popisované praktiky jsou vlastní kdekomu: nebo si snad dvakrát denně nečistíte zuby a nikdy jste neviděli fén?
Čtěte také
Ze sociologických teorií si už zase tolik nepamatuju, ale bratr Načirema se mnou zůstal. Zůstalo se mnou to, že stačí pozměnit perspektivu a známé věci se zahalí oblakem neznámého. A že často teprve poté je skutečně spatříme. Může to být jen hra, ale často jde o víc: žijeme ve známém, až příliš známém světě a potřebuje se na něj podívat jinýma očima.
Právě tuto myšlenku zvedl a pozvedl Pavel Pospěch ve své výborné knize Neznámá společnost, která vyšla loni na podzim. Titulní neznámou společností je pro něho ta naše, současné Česko. Myslíme si, jak dobře ho známe, ale obvykle pouze opakujeme klišé, zevšedněný pohled na svět v podobě názorů, truismů a memů.
Čtěte také
Pospěch také píše: „Obecně rozšířená představa říká, že vědci činí neznámé známým. Není to docela pravda. Možná ještě důležitějším úkolem je učinit známé neznámým.“
Učinit známé neznámým… Tady už nejde jen o sociologii a společnost. Je jednou z komplikací lidské existence, že právě to, co známe nejlíp, postupně uniká naší pozornosti. Ztrácíme ze zřetele prostředí, ve kterém žijeme, například vlastní byt: všechno je zde až příliš známé, předměty jsou na svých místech a jsou to stále ty stejné předměty. A co hůř, často pořádně nevidíme ani ty, kteří s námi v tom bytě žijí: i oni jsou až příliš známí, opakují se, nic na nich není.
Čtěte také
Jenže svět ve skutečnosti nikdy nezevšední, svět zůstává stále stejný. Co naopak může zevšednět velmi rychle, to je náš pohled na svět. „Údiv vystřídá rutina, touhu po dobrodružství, touha po jistotě,“ píše Pospěch. Ale zevšednělý pohled na svět má také jiné jméno: ideologie. Nejen vědci musí ze známého učinit neznámé, aby odhalili něco nového. Možná by si to měl připomínat každý, že je vlastně takový Načirema, každý, kdo nechce uvíznout v čistě ritualizovaném vnímání.
Přečíst vlastní jméno pozpátku, to je jen začátek. Hodně štěstí v objevování dávno známého přeje Naj Ceměn.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
