Jan Němec: Objev roku

Vtip je však v tom, že Nobelovku často vyhrávají úplní outsideři. Stačí připomenout – no ano – Jaroslava Seiferta, z nedávné doby švédského básníka Tomase Tranströmera nebo loňského laureáta, původem tanzánského spisovatele Abdulrazaka Gurnaha. A koneckonců, jména jako Mo Jen, Světlana Alexejevičová neb Louise Glücková se do širšího mediálního oběhu dostala také právě až díky Nobelově ceně, předtím je znal málokdo.

Čtěte také

Jan Němec: Stoletý mladík, který hledal probuzení

Jednou dvakrát za dekádu však švédská akademie svůj objevitelský apetit potlačí a ocení někoho notoricky známého. Ale to může být ještě daleko větší překvapení! Když v roce 2016 cenu obdržel Bob Dylan, kulturním publicistům po celém světě nezbývalo než připomenout, že literatura koneckonců vzešla z orální tradice, takže protestsongy jsou tak trochu pohrobky starořeckých hymnů.

Jistě, Dylan napsal i půlku pamětí, Kroniky, díl první, a od té doby všichni vyhlížejí pokračování, ale to nejspíš nikdy nepřijde – už před deseti lety se Dylan pro časopis Rolling Stones vyjádřil, že psaní není problém, ale číst to po sobě je obtížné.

A letos tedy los padl na Annie Ernaux, autorku dobře známou ve Francii a díky pravidelným překladům do angličtiny částečně i mimo Francii. Ale rozhodně žádnou mezinárodní superstar typu Michela Houellebecqa. V češtině jen shodou náhod těsně před vyhlášením vyšel její memoár Roky, už v roce 1995 pak v jednom svazku romány Místo a Obyčejná žena.

Čtěte také

Jan Němec: Poselství z kmene Načirema

Kdo si Roky přečte, zjistí, že Nobelovka rozhodně není ve špatných rukou. Začátek sice může působit jako trochu vykostěná próza, vyprávění bez postav, bez dialogů, ale poměrně záhy vše nabývá na síle, asi jak s sebou proud psaní strhává čím dál víc prožitých roků, čím dál větší porci života. Roky jsou totiž svého druhu paměti, paměti vlastního druhu, kolektivní memoár či autobiografie bez já, záznam doby prostřednictvím toho, co se četlo, poslouchalo a jedlo, jak se přemýšlelo, snilo a volilo, do čeho se vkládali naděje a co je zrazovalo.

Českému čtenáři ten průlet podstatnou částí 20. století může připomenout Europeanu Patrika Ouředníka. Ten je intelektuálně hravější, Ernaux je zase analytičtější, i když spíš někde za textem než v textu, a hlavně niternější.

Čtěte také

Jan Němec: Hlas čtení

Roky jsou zajímavé hlavně tím, že Ernaux na rozdíl od většiny románů neobývá prostor mezi já a Ty, ale mezi já a My, píše sociologizující prózu, spíše než příběh subjektivního já příběh toho, co ho utvářelo. Ale současně dokáže dojmout, to hlavně v poloze seriálově zrazovaných levicových nadějí, v poloze stárnutí a paměti, ubývání budoucnosti a naskladňování minulosti, jak se to děje v každém životě.

Není důvod, aby nejslavnější literární ocenění na světě páslo jen po provařených jménech. Ocenění Annie Ernoux je daleko zajímavější volbou, než by byl často zmiňovaný Haruki Murakami nebo Salman Rushdie. A je skvělé, že v každém knihkupectví si teď lze vynikající román čerstvé nobelistky koupit i v češtině ve výborném překladu Tomáše Havla.