Jan Bělíček: Obnova vzájemnosti ve světě po lidech

3. únor 2025

Představte si svět po blíže nespecifikované katastrofě, v němž zcela chybí lidský element. Místo toho se po něm prohánějí domácí mazlíčci a společně se snaží zorientovat ve světě plném ruin zaniklé civilizace. Nějak tak by se dala ve zkratce shrnout základní expozice lotyšského animovaného filmu, který pod trochu dětinským názvem Kočičí odysea od ledna promítají i česká kina.

Pozoruhodný snímek režiséra Gintse Zilbalodise světové publikum zaujal natolik, že má dokonce hned dvě nominace na americké Oscary. Jedná se o velký globální úspěch východoevropské kinematografie.

Hned na začátku je potřeba zmínit, že Kočičí odysea formálně tak trochu klame tělem. Tváří se – český název tomuto čtení hodně nahrává – jakoby mělo jít o roztomilý animovaný snímek určený k pohodovým chvílím pro celou rodinu. Výsledek ovšem působí trochu jinak. Samozřejmě můžete do kina vzít své děti i vnoučata, musíte být ale připraveni na nepříjemné otázky, které bude film dětským divákům do jejich myšlení zákonitě vnášet.

Především je potřeba odpovědět na to, kam se poděli všichni lidé a proč v animovaném filmu najdeme jen prázdné lidské příbytky a opuštěné ruiny kulturních artefaktů. Na tuto otázku film žádnou konkrétní odpověď nepřináší. Svět, v němž aktuálně žijeme a o jehož problémech jako diváci leccos víme, ale dává tušit, na co filmové vyprávění naráží. Mám samozřejmě na mysli tematiku klimatické krize, která alespoň pro část veřejnosti stále znamená ohrožení lidské civilizace číslo jedna.

Čtěte také

Děsivě opuštěný fikční svět Kočičí odyseji navíc hned ze začátku zaplaví obrovská potopa takřka biblických rozměrů, a jasně tak demonstruje sílu klimatu a přírodních živlů. Pro snímek byl evidentní inspirací i slavný příběh o potopě světa a Noemově arše, ale i ten tak trochu převrací naruby.

Když mluvím o opuštěném světě, mám na mysli především svět bez náznaků jakékoliv lidské přítomnosti. Jak ale snímek skrze svou roztomilou animaci na hranici kýče dobře demonstruje, pocit opuštěnosti do příběhu vnáší především lidská perspektiva. Tento svět ve skutečnosti vůbec není nezabydlený. Novodobá Noemova archa se zkrátka zcela obejde bez Noeho a místo člověka po zatopené krajině pluje kočka, kapybara, několik psů a hejno mohutných mořských ptáků.

Čtěte také

Oproti zaběhaným představám ale spolu zvířecí bytosti nesoupeří a naopak začínají v této krizové situaci spolupracovat. Kapybara se ujme kormidlování lodi, kočka pro ostatní loví ryby k snědku a ptáci ze shora zachraňují ty, kteří spadnou do vody a nemohou se dostat zpět na palubu. Snímek tak přináší netradiční vizi světa, v níž se zvířata začínají chovat jako lidé a vzájemně si pomáhají.

Toto nezvyklé rámování navíc podtrhuje fakt, že v celém snímku nezaslechneme ani jednou lidskou řeč. Postavy se mezi sebou dorozumívají posunky a řečí zvířat. Pozoruhodné je také to, že si na to jako diváci během prvních třiceti minut zcela zvykneme a rozumíme takřka všemu, co se na plátně odehrává. I to můžeme přičíst výborné práci tvůrců tohoto filmu.

Čtěte také

Kočičí odysea přináší divákům velmi rozporuplné vjemy a emoce. Dojemná a trochu infantilní animace v nás evokuje očekávání roztomilé podívané, která ovšem nikdy nepřijde. Místo toho snímek nabízí zkázu, zmar a ticho postapokalyptického světa. I v takovém světě ale nachází tvůrci jistou naději a optimismus.

Pozitivní aspekty příběhu ovšem nepřicházejí od lidí, ale od obyvatel zvířecího světa, kteří vzájemnou pomocí překonávají všechny překážky na své cestě za přežitím ve světě po konci lidské civilizace. Klidně tedy do kina jděte i se svými potomky, ale buďte připravení na nepříjemné otázky, které by si naše civilizace měla dnes tak jako tak klást.

autor: Jan Bělíček
Spustit audio