Jan Němec: Bílý šum

DeLillo je vedle Cormaca McCarthyho, Thomase Pynchona a Philipa Rotha jedním z klasiků americké literatury druhé poloviny 20. století. Alespoň podle často citovaného výroku kritika Harolda Blooma. A Bílý šum je román, kterým si DeLillo v polovině 80. let udělal jméno.

Čtěte také

Jan Němec: Barvy na okraji spektra

Náhodné signály s rovnoměrně rozprostřenou spektrální hustotou – jak lze bílý šum fyzikálně definovat – mají různorodé využití. V architektonické akustice se používají k tomu, aby omezily jiné nežádoucí zvuky v interiérech. Jako součást sirén dokáží proniknout okolním zvukovým prostředím, aniž by vytvářely ozvěnu. V kriminalistice mohou sloužit k brainwashingu člověka před výslechem. A bílý šum prý tvoří také základ některých generátorů náhodných čísel.

Architektonická akustika – sirény – brainwashing – náhodná čísla: být to otázka v IQ testu, co mají ty věci společného, propadl bych. Jen někde hluboko v podvědomí by se mi možná skutečně vybavil pocit z DeLilla. Jeho dílem se často plíží konspirace, paranoia, hrozba a neurčitost. Šum je také okolí významu, které ho pomalu pohlcuje, jako když si příroda bere zpět lidská obydlí. Je to nerozlišitelný hukot města, když se v noci postavíte na balkon, je to mentální smog, který dýcháme na sociálních sítích, je to nezastavitelné otáčení pastorků, těch špatných pastýřů života.   

Čtěte také

Jan Němec: Nezůstat na svém

Bílý šum s velkým písmenem na začátku je hlavně postmoderní satira. Na půdorysu jedné domácnosti, která by z fleku mohla být obsazená do sitcomu, kriticky obhlíží Ameriku 80. let. Neustále puštěné rádio vpadá do rodinných rozhovorů, v televizi hrají pořady jako „Národní kvíz o rakovině“, centrem veřejného dění se stalo nákupní centrum a každou chvíli se objevuje nějaká nová hrozba – fiktivní či skutečná, to nikdo nepozná. „Čím častěji budeme katastrofy nacvičovat, tím spíš budeme v bezpečí před skutečnou pohromou,“ zní z megafonu během nácviku na chemický útok. Vypravěč Gladney hledí na svou devítiletou dceru a překvapuje ho, „jak přirozeně přitom vypadala, jak hluboce nasákla představou ničivé pohromy“.

Gladney na místní univerzitě vede Katedru hitlerovských studií. Führer je z hlediska univerzitní kariéry zlatý důl, na Hitlerovi se člověk může udělat. Třeba přímo profesorem. Gladney má však jeden zásadní problém: nikdy se nenaučil německy. Svůj proslov na velké mezinárodní konferenci tak musí složit jen ze slov, která mají angličtina a němčina stejná, a co nejčastějšího opakování Hitler, Hitler, Hitler.  

Čtěte také

Jan Němec: Města ze sna

DeLillo je neuchopitelný autor. Nevypráví příběhy, vytváří atmosféry. „Stavím věty. Slyším jakýsi rytmus, který mě větou provádí. Rytmus věty pojme jistý počet slabik. Když má o slabiku víc, hledám jiné slovo. Vždycky se najde výraz, který znamená skoro totéž, a když ne, zvažuji, zda nezměnit význam věty, abych udržel tempo, rytmus slabik. Klidně nechávám jazyk, aby mi vnutil vlastní významy,“ říká v rozhovoru pro Paris Review. Dobře napsaná věta se zkrátka pod rukou autora vlní a jiskří jako kočičí hřbet. Když se to sejde, dobře napsaná věta na čas vzdoruje šumu, který vše pohltí.