Jan Němec: Bílý šum
Někdy se to prostě sejde. Krásná grafická úprava, skvělý překlad a svébytný originál. Bez dlouhých průtahů, mluvím o slavném románu Bílý šum amerického spisovatele Dona DeLilla, který právě vyšel v Argu v grafické úpravě Jany Vahalíkové a překladu Aleny Dvořákové.
DeLillo je vedle Cormaca McCarthyho, Thomase Pynchona a Philipa Rotha jedním z klasiků americké literatury druhé poloviny 20. století. Alespoň podle často citovaného výroku kritika Harolda Blooma. A Bílý šum je román, kterým si DeLillo v polovině 80. let udělal jméno.
Čtěte také
Náhodné signály s rovnoměrně rozprostřenou spektrální hustotou – jak lze bílý šum fyzikálně definovat – mají různorodé využití. V architektonické akustice se používají k tomu, aby omezily jiné nežádoucí zvuky v interiérech. Jako součást sirén dokáží proniknout okolním zvukovým prostředím, aniž by vytvářely ozvěnu. V kriminalistice mohou sloužit k brainwashingu člověka před výslechem. A bílý šum prý tvoří také základ některých generátorů náhodných čísel.
Architektonická akustika – sirény – brainwashing – náhodná čísla: být to otázka v IQ testu, co mají ty věci společného, propadl bych. Jen někde hluboko v podvědomí by se mi možná skutečně vybavil pocit z DeLilla. Jeho dílem se často plíží konspirace, paranoia, hrozba a neurčitost. Šum je také okolí významu, které ho pomalu pohlcuje, jako když si příroda bere zpět lidská obydlí. Je to nerozlišitelný hukot města, když se v noci postavíte na balkon, je to mentální smog, který dýcháme na sociálních sítích, je to nezastavitelné otáčení pastorků, těch špatných pastýřů života.
Čtěte také
Bílý šum s velkým písmenem na začátku je hlavně postmoderní satira. Na půdorysu jedné domácnosti, která by z fleku mohla být obsazená do sitcomu, kriticky obhlíží Ameriku 80. let. Neustále puštěné rádio vpadá do rodinných rozhovorů, v televizi hrají pořady jako „Národní kvíz o rakovině“, centrem veřejného dění se stalo nákupní centrum a každou chvíli se objevuje nějaká nová hrozba – fiktivní či skutečná, to nikdo nepozná. „Čím častěji budeme katastrofy nacvičovat, tím spíš budeme v bezpečí před skutečnou pohromou,“ zní z megafonu během nácviku na chemický útok. Vypravěč Gladney hledí na svou devítiletou dceru a překvapuje ho, „jak přirozeně přitom vypadala, jak hluboce nasákla představou ničivé pohromy“.
Gladney na místní univerzitě vede Katedru hitlerovských studií. Führer je z hlediska univerzitní kariéry zlatý důl, na Hitlerovi se člověk může udělat. Třeba přímo profesorem. Gladney má však jeden zásadní problém: nikdy se nenaučil německy. Svůj proslov na velké mezinárodní konferenci tak musí složit jen ze slov, která mají angličtina a němčina stejná, a co nejčastějšího opakování Hitler, Hitler, Hitler.
Čtěte také
DeLillo je neuchopitelný autor. Nevypráví příběhy, vytváří atmosféry. „Stavím věty. Slyším jakýsi rytmus, který mě větou provádí. Rytmus věty pojme jistý počet slabik. Když má o slabiku víc, hledám jiné slovo. Vždycky se najde výraz, který znamená skoro totéž, a když ne, zvažuji, zda nezměnit význam věty, abych udržel tempo, rytmus slabik. Klidně nechávám jazyk, aby mi vnutil vlastní významy,“ říká v rozhovoru pro Paris Review. Dobře napsaná věta se zkrátka pod rukou autora vlní a jiskří jako kočičí hřbet. Když se to sejde, dobře napsaná věta na čas vzdoruje šumu, který vše pohltí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
