Jan Němec: Barvy na okraji spektra

26. říjen 2023

Ačkoli jsem svého času pracoval v poměrně velkém nakladatelství, rád sleduji ta malá. Právě tam, kde je daleko méně prostředků, vznikají občas překladatelsky a edičně náročné knihy, dotované hlavně nadšením těch, kdo je připravují. Příkladem může být nový výbor z díla francouzského básníka Rogera Gilbert-Lecomta Syn kosti mluví, který právě vychází v nakladatelství dybbuk.

Gilbert-Lecomte se mi připomněl v létě během ostravského festivalu Inverze. Roman Polách a Robert Janda tam měli pořad o literární skupině Vysoká hra, mezi jejíž klíčové členy Gilbert-Lecomte – společně s René Daumalem nebo Jiřím Šímou – patřil.

Čtěte také

A protože jsem o den později sám moderoval diskusi s Terezou Matějčkovou, na níž jsme hovořili o myslitelce a mystičce Simone Weilové, uvědomil jsem si souvislost, která mě nikdy nenapadla, ani jsem o ní nečetl. Mimochodem, jiné malé nakladatelství, a sice Kalich, na konci léta vydalo biografii Roberta Zaretského Zneklidňující Simone Weilová a také reedice jejích deníkových zápisů Tíže a milost.

Ta souvislost se týká právě členů skupiny Vysoká hra a Simone Weilové a je vnější i vnitřní. Posuďte sami: Roger Gilbert-Lecomte se narodil v roce 1907, René Daumal v roce 1908 a Simone Weilová v roce 1909. To samozřejmě zní jako banální postupka, jenže ti tři nejenže se v rozmezí zhruba roku a půl narodili, ale oni ve stejném rozmezí i umřeli: Gilbert-Lecomte a Weilová v roce 1943 a Daumal v roce 1944. Oběma básníkům bylo 36 let, filosofce 34.

Čtěte také

A přestože všichni odešli během války, příčinou smrti byly ve všech případech spíš vnitřní boje než boje na frontě. Tak moc se snažili rozrušovat skutečnost, že nakonec zrušili sebe sama. Weilová a Daumal umírají na tuberkulózu, ale ona podvyživená v důsledku toho, že odmítala přijímat potravu ze solidarity vůči hladovějícím, on oslabený dlouhodobým užíváním drog. Gilbert-Lecomte umírá na infekci, kterou si přivodil nesterilní injekční jehlou při aplikaci morfia.

Mohlo by to vypadat, že jde jen o tři labilní osobnosti, jež spojuje leda podobný prostor a čas vyhrazený jejich krátkým životům. Mezi Vysokou hrou a Simone Weilovou však existují i zajímavé vnitřní podobnosti. Víme, že členové Vysoké hry kráčeli ve stopách Rimbauda nebo Nervala a jejich nejzazším horizontem nebyla ani tak poezie jako snaha dostat se na druhou stranu, ať už to znamená cokoli. Gilbert-Lecomte píše v posledním textu nového výboru o metafyzice nepřítomnosti, „o čistotě neexistujícího příštího“. Existenciální gesto členů Vysoké hry vždy směřovalo za nebo přes, poezie byla jen palubním deníkem na výpravě psychonautů.

Čtěte také

Weilová na rozdíl od nich neexperimentovala se substancemi, ale její vnitřní tah byl podobný. Rozrušovala sebe sama půsty, které hraničily s poruchami příjmu potravy, nakládala si více, než byla schopná přijmout, a doufala, že když vymýtí sebe sama, uvolněné místo v jejím středu zaplní někdo větší. Všichni tři se pokoušeli o něco zcela kontraintuitivního, odjáštění, a ani jeden tuto operaci nepřežil. Jejich texty jsou temné, ukazuje to jak výbor z Gilbert-Lecomta Syn kosti mluví, tak reedice zápisků Simone Weilové Tíže a milost, ale právě proto nás fascinují. Nemohou se stát zářným vzorem pro naše životy, pokud také nechceme shořet rychle, ale prohlubují barvy na okraji viditelného spektra. Malým nakladatelstvím patří dík, že tyto podstatné minority reports doručují.            

autor: Jan Němec
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.