Karel Hvížďala: Chudožilovo pábení

S Petrem Chudožilem jsem se znal přes Oldřicha Černého, tehdy redaktora nakladatelství Albatros, protože oba bydleli nedaleko vedle sebe v pražském Jarově a z vinárničky U tří housliček, kde patřil k štamgastům milého vrchního Tomáše Peterky a jeho ženy.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Proč je demokracie v ohrožení

S Jaroslavem Vejvodou jsem se seznámil až v exilu při práci na knize České rozhovory ve světě a osobně jsme se sešli brzy na to v Curychu a od té doby léta patřil do naší lyžařské party spolu s Antonínem Brouskem, Jiřím Grušou, Sylvou Richterovou a mnoha dalšími kamarády, kterou jsme založili s Václavem Bělohradským: sjížděli jsme se každoročně na Vánoce v Itálii, nedaleko Brixenu, v Ahrntalu v obci St. Jacob.

Po několika desetiletích, kdy Jaroslav Vejvoda, původním jménem Marek, pseudonym si zvolil podle své oblíbené restaurace, aby neublížil rodičům – už bohužel není mezi námi – jsem se s oběma autory sešel na stránkách poslední knihy Petra Chudožilova Smutné bahenní prase, Vzpomínky, sny, lamentace.

A musím se přiznat, že jsem byl překvapen: Milý Jaroslav Vejvoda, který se vyznačoval puntičkářskou akurátností, dochvilností a přesnými slovy, osobními rituály a specifickým humorem: rád hrával se svou ženou karty, ale měli spolu dohodu, že on musí vždy vyhrát, což se jeho žena vždy se smíchem snažila přísně dodržet.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Má paměť je permanentně v plamenech

Petr Chudožilov byl naopak povahy prudké, po několika dvojkách ludmily byl útočný, poťouchle hádavý a někdy až běsivě zarputilý, ale vždy jen verbálně. Nikdy se nenechal vyhecovat ani k pošťuchování natož k fyzickému násilí, to raději vyběhl z vinárny třeba i bez zaplacení a prozpěvoval si na Karlově mostě.

A ejhle, v Chudožilově knize je všechno jinak.  Tam jsem našel stylisticky bravurně popsaného jiného Vejvodu, který se posměšně ušklebuje a hlupácky se posmívá novým emigrantům a o jeho prvotině jsem se dozvěděl, že je to silný příběh opentlený mašličkami šustícími papírem, i když nejde o román, ale o soubor povídek čítající mnoho příběhů.

Naproti tomu sám Chudožilov se líčí místy jako laskavý grobián, který v Riegrových sadech učí syna jezdit na kole.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Co to je láska

Když však jeho syn štrejchne kolem do vočumujícího postaršího muže, který okamžitě začne strašlivě výt bolestí a vyžadovat náhradu škody a převoz do nemocnice, chopí se role gentlemana ze starého amerického filmu. Když však ani tato role nemá u starce úspěch a muž začne sprostě nadávat, začne mít Chudožilov strach, že si pejskaři budou myslet, že je to nějaký jeho starý kamarád, nahne se k muži a do ucha mu zasyčí: jestli okamžitě nepůjdeš do prdele, rozkopu ti držku.

A podobně mužně si v knize vyřizuje účty i s podsvětím. Ve vinárně pana Peterky se stýká se sochařem Václavem Blažkem a panem Vydrou, obchodníkem s Pánembohem, ale chybí tam zmínka o tom, že velice často stolu štamgastů kraloval Jirka Štaidl, populární textař Karla Gotta, který nezřídka kdy zaplatil útratu za celý stůl. Holt literatura je vždy něco jiného než skutečnost a – jak vidno – není to jistě jen proto, aby se dobře četla. Ale možná, že se mýlím, že jsem oba spisovatele potkal v jiném světě.